Asi jste hodně ráda, že nezávodíte dneska, že?
Jsem, samozřejmě. To mě napadlo hned ráno, když jsem viděla, jak moc leje, úplný provazy. Mám velkou radost, jak to včera všechno klaplo. I ten ceremoniál, který byl hned hodinu po závodě. Přišlo mi tehdy, že mi to snad udělali za odměnu, když uviděli, jak jsou tady všichni ti čeští fanoušci. Bylo to hrozně rychlé, jak mě vzali a dotáhli na ceremoniál. A pak jsme společně zpívali hymnu. To bylo asi nejvíc.
Oslava zlata byla potom hodně bujará?
Jo, po antidopingovce hned do hospody. A tam se povedla krásná oslava, prostě paráda. Podniku šéfoval nějaký Polák, museli jsme sice udělat poslední objednávku do půl jedný, jak je tu pravidlem, ale pak s námi ještě nějaký čas vydržel.
Hospodu jste měli dopředu domluvenou?
Jasně, to se tady nesmí podcenit. Naštěstí zrovna tahle hospoda je jako jediná vedle našeho hotelu otevřená i dost pozdě. A ta sdílená radost s kamarády, to je vždycky o něčem jiném. Bylo nás tam takových dvacet.
Teď budou oslavy pokračovat i v Česku?
Určitě, protože tohle se prostě oslavit musí. Tohle se stává... no, jen jednou za deset let. Včera to bylo nádherné. Tolik smsek, co jsem dostala, absolutní rekord.
Připomněla jste si i oslavu v Ósace 2007?
Taky. Je hrozně zajímavé, jak pořád narážím na nějaké spojitostí s Ósakou, na tolik podobných věcí. I ta oslava zlata byla tady podobná.
Tehdy jste při ní zpívali „Auf wiedersehen, auf wiedersehen“ na počest vítězství nad sebevědomými Němkami.
To jsem si taky vzpomněla. A hlavně tehdy vniklo přátelství mezi mnou a Třema sestrama.
V Ósace?
Tam jsme si totiž při oslavě pouštěli Tři sestry, vy jste to pak napsali, ozval se mi Mafuna, manažer Tří sester, a od té doby trvá naše přátelství. Už v září jsme pak křtili Mydlovary. Takže teď máme i deset let výročí našeho přátelství.
Tady vám při oslavě hrála jaká hudba?
Teď byl hlavní motiv Cock Sparrer, takoví britský punkáči. Už jsou hodně starý. Byli i v Čechách na festivalu. Oni jezdí ven málo, mrzelo mě, že jsem zrovna házela v Lausanne, jinak bych na ně určitě šla. Tak jsme je poslouchali aspoň teď. K té jejich kultuře máme blízko, naši kamarádi se tu cítí jako ryba ve vodě.
Medaili jste tentokrát nedostala jen pro sebe, ale podle nového pravidla IAAF vám dali i jednu další, menší pro trenéra. Už ji Rudolf Černý od vás dostal?
Jo, v hospodě. Čekal tam na nás Ruda, zazpívali jsme mu hymnu, dala jsem mu osobně na krk medaili. To je krásný, ne? Ruda dostal medaili z mistrovství světa! A měl k tomu hospodský ceremoniál.
DEN POTÉ NA STADIONU. Barbora Špotáková, Rudolf Černý a jejich medaile z Londýna.
Jak prožil váš vítězný závod syn Janek? Máte zprávy?
Koukal. Včera toho měl chudák dost, v šest ráno vstával, pak jel z Ostravy, pak ještě blbnul, má toho plný brejle. Ale on to zvládne.
A co zvládnete v nejbližší době vy?
Zítra odlétáme domů. A pak se chci hlavně připravit na Curych, finále Diamantové ligy. Po něm už ta sezona jen tak dozní. Ale v Curychu bych ještě chtěla hodit něco pěkného. Ten veteránský světový rekord Steffi Neriusové (68,34 v kategorii 35 - 40 let) ještě visí ve vzduchu.
