Stehenní sval tedy drží?
Jo, stehno dobrý. Při tréninku a na rozcvičováku mi to docela odjíždělo, tak jsem si říkala, že to s ním nesmím přehnat už v rozběhu, protože by mi pak mohlo dojít.
Je to úleva? Zahnala jste tak pochybnosti, že by vás zranění mohlo v Londýně omezovat?
Pochybnosti jsem neměla ode dne, kdy se mi to v Táboře stalo, vážně ne. Věřila jsem pořád, že to bude dobrý. A hlava udělá hodně. Když věříte, tak to prostě jde. Nepřipouštěla jsem si, že by stehno nevydrželo. Eliška Klučinová mi před rozběhem říkala: Kdyby se náhodou něco stalo, tak to zabal. Ale já jí odpovídala: Tohle je mistrovství světa, tady určitě doběhnu do cíle. Něco jiného je mítink v Táboře a něco jiného mistrovství světa.
Kdy jste poprvé od zranění opět nazula tretry?
V sobotu ráno jsem v nich šla rychlejší volnější rovinky.
V úvodu rozběhu jste na několika překážkách musela drobit krok. Co bylo příčinou?
Byla jsem moc blízko. Na stadiónu jsem nešla náběh, jen na rozcvičováku, kde jinak fouká. Moc jsem nevěděla, jak budu daleko, tak jsem si radši přidrobila.
V tu chvíli jste na soupeřky ztrácela. Nepanikařila jste, že byste nemusela postoupit?
Ne. Já věděla, že postoupím. S trenérkou jsme si před závodem řekly, ať to nepřepálím a běžím odvážně, ale asi jsem to rozvážnila až moc, pak jsem musela hodně stahovat. Ale věděla jsem, že na poslední rovinku mám dost sil, i v konci jsem síly měla, což je dobře. Zítra to musím zkusit a uvidíme. Holky poběží semifinále rychle, nebude na co čekat.
Teď z toho bylo třetí, přímé postupové místo ve vašem rozběhu, desáté místo mezi všemi překážkářkami a zároveň i váš nejlepší letošní čas 55,41.
Za to třetí místo jsem ráda, trochu jsem se na ně drala i kvůli drahám. Ale kolikrát se člověk snaží kvůli drahám a potom po losu zjistí, že kdyby byl horší, tak by měl nakonec lepší běh.
Druhá dráha vám nevadila?
Ne ne. Jen jsem si hlídala, abych běžela na vnějšku a nebyla diskvalifikovaná za překročení překážky jako tady před pěti lety.
Co by pro vás postup do finále po všech potížích této i minulé sezony znamenal?
Hodně velké zadostiučinění za to, jak se musím hrabat nahoru vždycky zase od začátku. Celý rok jsem věděla, že jsem na tom dobře, i v hale jsem to před tím pádem věděla. Podařilo se mi zhubnout, povedlo se zrychlit, ale po Bělehradu jsem se znovu musela jsem hrabat nuly. Byla jsem ale ráda, že jsem brzo zaběhla limit, dala jsem si i závodní pauzu, přitrénovala jsem a bylo to v pohodě.
Jaký čas podle vás bude na finále stačit?
Na olympiádě byl asi 54,8 (ve skutečnosti dokonce 54,99), tady to může být 54,5. Těžko říct, každý rok je jiný, soupeřky jednou pokazí, jindy ne.
Zatím máte letos na kontě dnešních 55,41. Věříte, že na ten postupový čas máte?
Určitě. Kdybych nevěřila, tak tu nejsem. Když budu mít rychlejší začátek než dnes, uvidíme, co z toho vzejde.
