V Česku nejsou jejich osudy příliš známé. Joe Lapchick, Dick Holub, Bob Netolicky a samozřejmě taky John Havlicek však pomáhali psát americké basketbalové dějiny.
A to samé platí i o Johnu Kundlovi.
O kořenech rodáka z pensylvánského hornického městečka Star Junction nevíme mnoho. Jen to, že jeho otec Ján přišel do Ameriky na začátku minulého století z území dnešního Slovenska a že i jeho matka Anna se narodila v tehdejším Rakousku-Uhersku.
Rodina Kundlových se brzy rozpadla a malý John se vydal s matkou do Minneapolis. S otcem se nevídal, takže už neprohluboval své znalosti slovenštiny, která byla jeho mateřským jazykem.
Ovšem na své slovanské kořeny Kundla nezapomněl a když jej v roce 1995 přijímali do Síně slávy ve Springfieldu, svůj proslov završil slůvkem „ďakujem.“
O basketbalové kariéře Johna Kundly se toho napsalo o poznání víc. V meziválečném období vynikal 188 centimetrů vysoký rozehrávač na střední škole i na University od Minnesota. A vysloužil si tu přezdívku Dracula („To víte, měl jsem černé vlasy a rodiče z východní Evropy.“)
Po vstupu Spojených států do války narukoval také Kundla, působil v Atlantiku i v Pacifiku a v námořnictvu se vypracoval na podporučíka. Měl štěstí na zařazení, jeho úkolem byla údržba děl a skladování munice. A mezitím bavil svým basketbalovým uměním kamarády ve zbrani. „Hrávali jsme i na palubě. Měli jsme dobrý tým, hrával s námi i kapitán naší lodi,“ zavzpomínal Kundla před nedávnem.
Konec bojů strávil už doma, kvůli vředům byl v roce 1945 převelen od Bornea, mohl se vrátit do Minneapolis, k manželce Marii, se kterou poté vychovali šest dětí, a ke svému mentorovi Davu MacMillanovi, u něhož se vyučil trenérskému řemeslu.
Koučování se Kundla věnoval od svých 24 let, krátce po válce rychle vystoupal k vrcholu. Začínal u University of St. Thomas, v roce 1947 jej, tehdy jedenatřicetiletého, přeplatili Minneapolis Lakers, právě vznikající profesionální klub. A byly to dobře utracené peníze.
John Kundla jako trenér Minneapolis Lakers na fotografii z roku 1954
Americká basketbalová scéna těsně po druhé světové válce nepřipomínala tu současnou. Na jedné straně stály tradiční vysokoškolské programy a proti nim divoce bujela profesionální scéna. Slávu si získávaly černošské týmy Harlem Globetrotters či New York Rens. Vznikaly a zanikaly profisoutěže...
Lakers se nejprve zapojili do National Basketball League, kterou taky obratem ovládli. A poté se přidali do Basketball Association of America (BAA), přímému předchůdci NBA. Vítězné tažení se tím nezastavilo, roky 1949 a 1950 znamenaly první dva z dosavadních 16 triumfů Lakers v nejslavnější lize světa. Kundla je dodnes jediným trenérem, který dosáhl vítězství v NBA během úvodních dvou sezon.
V roce 1951 se šňůra přetrhla, ale v následujících třech letech slavili Lakers zas, opět a znovu. Zrodila se vůbec první dynastie NBA. Především zásluhou superhvězdného pivotmana George Mikana, kvůli němuž se dokonce měnila pravidla. Ale i Kundla je rozhodně připomínán právem.
Získat v NBA tři tituly v řadě se po něm povedlo už jen ikonickým trenérům Redu Auerbachovi (s Boston Celtics slavil celkem devětkrát, z toho osm titulů v řadě) a Philu Jacksonovi (vítězný three-peat slavil dvakrát s Chicago Bulls a jednou s LA Lakers).
„Cenil jsem si toho, jak John zvládal komunikovat,“ vyprávěl bývalý svěřenec Whitey Skoog. „Nikdy nás za chyby nekritizoval, a v novinách už vůbec ne. Za úspěchy prý Lakers vděčili hráčům. Snažil se najít způsoby, jak bychom se zlepšovali.“
Když Kundlovi jednoho dne přinesl syn Tom domů myšlenku, že musel být hvězdným koučem, odvětil mu: „Ne, ne. Měl jsem skvělý tým. Vždycky to bylo díky skvělému týmu.“
Momenty ze hry George Mikana, nejslavnějšího svěřence Johna Kundly z Minneapolis Lakers:
Milované Lakers jednou Kundla zachraňoval návratem z předčasného trenérského důchodu, pokus předat tým Mikanovi a věnovat se práci manažera totiž v roce 1957 selhal. Osvědčený kouč se tedy znovu dostal do hry a tým pozvedl, byť tentokrát už ne přímo k vítězství. Vrcholem bylo finále 1959.
Jinou výzvu John Kundla nepřijal. Na začátku 60. let se Lakers stěhovali do Los Angeles, jenže už bez něj. „Nelíbil se mi tamní životní styl, Hollywood, alkohol, slyšel jsem dost o drogách a podobně,“ tvrdil později.
Ač Kundla projevoval velkou úctu k umění současných hvězd v čele s LeBronem Jamesem, platy, ze kterých se sportovní ikony dneška mohou těšit, mu nebyly po chuti. Naznačoval, že peníze kazí lidi.
Až do konce svého života zůstal Kundla věrný chladné Minnesotě, vrátil se na tamní univerzitu a v roce 1968 skončil s trénováním definitivně, stal se učitelem tělocviku. O dvě dekády později ho potěšil zrod Timberwolves, jejichž domácí utkání v NBA si nenechával ujít. Radost mu dělali také vnuci Isaiah a Noah Dahlmanové, kteří jej následovali. Dvoumetrový Noah dokonce hrával ve staré vlasti, jednu sezonu nastupoval na Banskou Bystrici.
Devadesátá léta Kundlovi přinesla neprestižnější ocenění, po vstupu do Síně slávy se dočkal nominace do desítky nejlepších trenérů v historii NBA. Věhlas slovensko-americké legendy přesto znovu uvadal.
V posledních letech, kdy jej navždy opustila jeho paní, dožíval John Kundla v domově důchodců v Minneapolis. Denně cvičil, sám si vařil. Jen zrak a sluch mu už nesloužily, jak si přál. Loni v červenci jej zviditelnila oslava stých narozenin, nyní se našel mnohem smutnější důvod zavzpomínat na jeho osud.
Basketbalovou dráhu muže, který byl do minulého týdne nejstarším žijícím členem Síně slávy, připomněl před čtyřmi lety profil od Chrise Tomassona z Fox Sports a loni na Kundlu znovu upozornil Louie Lazar v NY Times. Česku jej letos přiblížil server Lidovky.cz.
Vzpomínky vitálního pána zachycuje i několik dokumentů, které jsou dostupné na YouTube.com.
