Její maminka Jindřiška Anderlová kdysi vyprávěla, jak na trávnících vynikala i mezi kluky. Jenže pak ji jednou na tréninku nakopli do nosu a Markéta, důvěrně zvaná Makule, se naplno chopila rakety. Jaké to štěstí pro český tenis!
Pohybově výjimečně nadaná dívka se může stát jeho příští hvězdou, což se vší parádou předvedla minulý týden v Bielu, kde proskotačila z kvalifikace až k titulu. Musela vyhrát osm zápasů, o jeden víc, než je k zisku trofeje třeba na grandslamech.
Byl to její teprve druhý start na akci nejvyšší kategorie WTA Tour. A hned takové galapředstavení.
„Nejdřív jsem nevěděla, jestli mě vůbec přijmou do kvaldy. Pak to klaplo, ale málem jsem prohrála hned první zápas,“ líčila pouť za pohárem. „V hlavní soutěži jsem se pořád zlepšovala a posledních pár zápasů se mi fakt povedlo.“
Asi to trochu umím
Zdolala krajanky Kristýnu Plíškovou a Barboru Strýcovou, v té chvíli světovou osmnáctku. Ve finále přemohla Estonku Anett Kontaveitovou 6:4, 7:6, ač ve druhé sadě čelila čtyřem setbolům. „Já věděla, že se dá hrát s každou holkou. Že bych hned měla vyhrávat turnaje na WTA, to jsem si nemyslela. Ale hrála jsem fakt dobře, takže asi to trochu umím,“ pronesla žertovně.
Ve velké ráži se tak připojí k fedcupovému týmu, který o víkendu čeká semifinále proti USA na Floridě. Kapitán Petr Pála prohlásil, že by se mohla stát jeho tajným trumfem. „Uvidíme, jestli dostanu šanci,“ řekla. „Ale vážím si už jen té příležitosti být v družstvu.“
Zvyká si na popularitu. Vydělala první štědrou odměnu - 43 tisíc dolarů, asi milion korun hrubého. „Nevím, co s nimi udělám. Snad mi mamka poradí,“ poznamenala na tiskovce s úsměvem.
Markéta Vondroušová s trofejí pro vítězku turnaje v Bielu.
Její švýcarský triumf upoutal pozornost slavných deníků USA Today či Daily Telegraph. Včetně kvalifikací a akcí nižší úrovně ITF se v roce 2017 honosí bilancí 40-4, jež ji na žebříčku vymrštila na 117. pozici. Její letošní výsledky ji na WTA Race řadí dokonce na 36. místo.
Není záhadným zjevením. Rodinný dům už zaplnila trofejemi. Bývalá juniorská světová jednička ale loni vinou zranění na osm měsíců zmizela z očí i myslí příznivců a znalců. Teď jí leckdo předvídá jasnou budoucnost. „Je důležité, abych na tyhle věci moc nemyslela,“ tvrdí. „Teď mi bude přát hodně lidí, budu známější. Ale musím dál makat, ať to nezakřikneme.“
V rozhovorech z ní nečiší sebevědomí. Obvykle nebývala zvlášť mluvná. Dokonce si někdy mezi otázkami hledala cosi v mobilu. Jeden z jejích koučů Zdeněk Kubík si z ní dělal legraci, že po příjezdu na další štaci nejprve zjišťuje, zda se může připojit na wi-fi.
Muž, jenž s Vondroušovou cestuje, zatímco v Praze se jí nejvíc věnuje Jiří Hřebec, ji ovšem jinak hlavně chválí: „Každý vidí, že je talent.“
Ani v žáru bitvy se obvykle nedá vyvést z klidu. Patří k ní soustředění a chování bez móresů. Byť míče pálí ostře, její styl není založený na pumelicích. Z bohatého rejstříku úderů loví loby i kraťasy. Vybrousila podání. Při výměnách přemýšlí a znamenitě se pohybuje.
V posledním bodě jí paradoxně prospěly loňské patálie s loktem, kvůli nimž dlouho nesměla vzít raketu do ruky, takže pracovala hlavně na kondici. „Hodně jsem cvičila, díky lepší fyzičce víc vydržím ve výměnách,“ libuje si.
V těžkých chvílích si věří
Pauza pro ni znamenala mučení. Zatímco její vrstevnice sbíraly vítězství a body, ona v ústraní dřela. Zápolila s nejistotou. „Obešla jsem spousty doktorů. Jeden mi doporučoval operaci, druhý zase ne. Nakonec mi poradili cvičení s gumami, hodně jsem posilovala ruce, což asi pomohlo nejvíc,“ popsala martyrium minulé sezony.
Po ní vtrhla na dvorce s ohromnou vervou. Vyhladovělé děvče za tři měsíce zvládlo koňskou dávku 44 utkání. „Hraju s absolutně čistou hlavou. Vůbec nic jsem od sebe nečekala a najednou mi zápasy prostě šly a jít nepřestaly. Doufám, že to ještě nějakou dobu vydrží.“
Žádná z protivnic, které jsou v pořadí WTA před ní, není mladší. Je lákavá ta představa, jak se Vondroušové zanedlouho plní její sen - vítězství ve Wimbledonu.
Zároveň je však třeba si uvědomit, že tenisové živobytí je vrtkavé. Zdravotní trable, výkonnostní krize, osobní nesnáze ovlivňující výsledky. Petra Kvitová, Karolína Plíšková, Lucie Šafářová či Barbora Strýcová by mohly vyprávět.
Jenže Markéta Vondroušová se chce co nejdéle udržet na šťastné vlně: „V těžkých chvílích si věřím víc než normálně. Mám toho odehraného fakt hodně, díky sebevědomí moc nekazím a jakoby přirozeně hraju dobré míče.“
Salva vítězství jí zásadně, leč vítaně zasahuje do plánů. Původně si do konce roku přála být v Top 150, prahla po pozvánkách do grandslamových kvalifikací. Teď má blízko Top 100 a místenku v hlavní soutěži na Roland Garros a ve Wimbledonu. Připadá si trochu jako v říši divů. Občas ji zabolí třísla, ale jinak se cítí svěží.
Takže světe, pozor. V revíru řádí další česká levačka.
