Po šestnácti letech dřiny přichází něco nového. Těšíte se?
Určitě je to hezký pocit, dlouho jsem si přála mít rodinu. Každá sportovkyně to většinou plánuje podle olympijských cyklů, kdy to směřuje po olympiádě. Já se vdávala na konci roku 2015 a už tehdy jsme o miminku uvažovali, ale ještě jsme se podřídili olympiádě. Teď se těším na všechny ty radosti kolem, i když nevím, co všechno to bude obnášet. Mám spoustu kamarádek, které mají děti a znám i jejich příhody s malými dětmi. Uvidíme, jaké budeme mít my.
Odhalil někdo, že čekáte miminko dřív, než jste mu to řekla?
Prvně to poznal manžel. Ještě než jsem mu to stihla říct, tak se mě ptal: Nejsme těhotní? Tak jsem mu říkala: No jsme. (zasměje se). Moje máma to taky poznala a táta to prý poznal dřív, než jsem to věděla já.
Už víte, jestli to bude chlapeček, nebo holčička?
Rozhodli jsme se, že pohlaví dítěte nebudeme chtít vědět, necháme se překvapit. Je nám jedno, jestli to bude kluk, nebo holka, hlavně aby to dítě bylo zdravé.
Jména už vymyšlená máte?
Nemáme, máme problém s klučičím. U holky už pár jmen máme, chtěli bychom české.
Nakupovat jste ještě asi nezačala, je to tak?
Ještě ne. Pořád je to daleko, radši to nechávám na poslední chvíli. Ale je pravda, že sleduju, jak je miminko veliké a co se s ním děje. Těch informací na internetu je spoustu, beru je ale s rezervou. Nechci být ten typ člověka, který si všechno zjišťuje až moc a pak je ve stresu. Spíš se ptám své doktorky. Byla jsem i trochu překvapená, že mě to těhotenství bere víc, než jsem si myslela, jsem citlivější a všechno je jinak. Věci, které jsem měla ráda, teď ráda nemám. Třeba čokoládu. Teď nejsem schopná sníst ani jeden čtvereček.
Váš manžel je kanoista, vy jste veslařka, co vaše dítě?
To je jednoduché. Když to bude kluk, bude to kanoista, když to bude holka, bude to veslařka. Ne, nám je to v podstatě jedno. Budeme rádi, když bude dělat cokoliv, co ho nebo ji bude bavit. Nejsme typ rodičů, kteří by nutili dítě do určitého sportu.
Ještě v únoru jste tvrdě trénovala, kdy jste přestala?
Až do čtvrtého měsíce jsem se sportem pokračovala. Pak mi ale bylo strašně špatně, musela jsem trošičku zvolnit. Neměla jsem energii ani sílu, nemohla jsem dělat všechno, co jsem chtěla. A sport mi už teď chybí. Chybí mi takové to nasazení. Na druhou stranu vím, že je důležitější, aby bylo miminko zdravé a v pořádku. Proto se snažím tomu přizpůsobit všechny aktivity. Hodně chodím, někdy jezdím na kole.
Pořád uvažujete o pokračování kariéry?
Přemýšlela jsem o úplném konci a zatím bych to nechala otevřené. Na jednu stranu cítím, že bych ještě mohla závodit, že jsem schopná jezdit na mezinárodní úrovni. Na té druhé si nejsem jistá, jak se můj život změní po narození potomka, jak se mi změní priority a jestli mi veslování bude ještě dávat smysl. Ale zatím to mám pořád nastavené tak, že chci pokračovat a proto se musím hýbat, musím zůstat aktivní. Bude taky záležet na temperamentu dítěte, jak bude aktivní, jak bude spát a jestli to půjde skloubit se sportem.
Miroslava Topinková Knapková ve čtvrtfinále olympiády v Riu.
Hodně vašich kolegyň se takhle po mateřské k závodění vracelo.
Je to tak a dosahovaly dobrých výsledků. Ať už to byla má největší rivalka Jekatěrina Karstenová nebo Rumjana Nejkovová, která pak vyhrála olympiádu v Pekingu. Sanita Pušpureová má zase dvě asi patnáctileté děti a jsou tam i další. Moje disciplína je hodně individuální, program se dá přizpůsobit, proto je možné obě věci kombinovat.
Kateřina Neumannová slavila své olympijské zlato v Turíně s dcerou Lucií. I to by vás lákalo?
Představa je to hezká, ale těžko říct, jak se to bude vyvíjet. Skloubit péči o dítě a vrcholový sport je náročné. Musíte mít dobré zázemí a taky záleží na dítěti, jak moc temperamentní bude. Asi to nebudu lámat přes koleno.
Ve své kariéře už jste vyhrála, co jste mohla. Jaká by byla motivace, abyste se k tréninkové dřině znovu vrátila?
Je to tak, vyhrála jsem všechno, co jsem si přála - ať už je to mistrovství Evropy, mistrovství světa, olympiáda nebo Světový pohár. Motivace by se asi hledala těžko, ale sport mi bude chybět. Chtěla bych se rozloučit závodem, kdy bych opravdu řekla, že je můj poslední.
Letos se v květnu v Račicích koná mistrovství Evropy. Pojede se alespoň podívat?
Ráda bych tam byla a třeba předávala medaile svým soupeřkám, které znám a jsou to moje kamarádky. Určitě se pojedu podívat, protože je to šampionát u nás doma a kdo ví, kdy zase bude. Bude zajímavé sledovat závody ze břehu a nebýt v tom závodním stresu.
