Tohle byl pro nadporučíka Vojenské policie premiérový Dakar, splněný sen. Na něm měl slavit i zítřejší 37. narozeniny. Jenže už je doma. Ve druhé etapě měl jezdec týmu Big Shock Racing těžkou nehodu, které předcházel jeho čin fair-play. On se ovšem u toho slova téměř osype: „Pro mě to není hrdinství, pro mě je to věc, kterou by udělal každý motorkář.“
A vidíte – pro mě to hrdinství je.
Jenže my jedeme extrémní závod, ve kterém spoléháme jeden na druhého. A stalo se, že jsem přijel na místo, kde ležel motorkář. Byl špinavý od bláta, měl ho i v puse, tak jsem ho omyl. Zavolal jsem pro něj vrtulník a myslel, že tam bude za chvíli. Jenže on přistál až za 40 minut. Mezitím ten kluk padal do šoku, takže jsem se o něj musel postarat, dát ho do protišokové polohy a zjistit, jestli nemá další zranění.
Jste voják, který sloužil v Afghánistánu i Iráku. Pomohly vám tyto zkušenosti zůstat v klidu?
Bez toho bych to nedal. Moje profese mi pomohla, že jsem nezmatkoval, že jsem šel podle návodu, který jsem měl v hlavě z výcviků. Až když jsem odjel, tak jsem si uvědomil, co se stalo. Dám příklad – z praxe vím, že když jste u nehod, lidi vám často řeknou: „Jsem v pořádku, jeď dál.“ A pak za pět minut padnou do bezvědomí a mohou se udusit. Proto jsem u něj zůstal, i když byl později už v pohodě.
Co se dělo dál?
Bylo tam příšerné vedro, takže jsem vyrobil přístřešek, aby byl ve stínu. Za 40 minut dorazili záchranáři, jenže vrtulník musel odletět. Takže jsem ještě pomáhal brzdit ostatní vozidla, protože jsme byli v nepřehledném úseku. To celé trvalo tři hodiny, než přijela sanitka.
Potlučený Lukáš Kvapil poté, co pro něj Rallye Dakar 2017.skončila.
A vy jste byl pořád bez vody, že?
Ano, tu svou jsem dal zraněnému a záchranáři měli s sebou jen půl litru, zbytek zůstal ve vrtulníku. Až když přijela sanitka, dostal jsem pět litrů a musel jsem jet dál, abych mohl v závodě pokračovat i další den. Ale z toho vedra jsem na tom byl špatně a věděl, že to nebude dobré.
Taky nebylo.
Měl jsem za sebou 500 kilometrů a zatímco jsem tam stál, projela auta, kamiony a trať byla zničená. A najednou fesh-fesh písek. To je věc jako mouka, která když sedne, zakryje všechny díry. Jel jsem asi čtyřicítkou, i tak mi kolo zapadlo do jedné z děr. Vlivem dehydratace, únavy a toho, že už jsem nebyl tak soustředěný, jsem šel k zemi.
A v nemocnici jste se potkal s Italem Cipollonem, kterého jste zachraňoval. Asi dojemné setkání, ne?
Děkoval mi on i jeho manželka. On měl číslo 138 a já 139, takže jsme se znali už ze startu. Když jsem ho našel na zemi, poznal jsem ho až po pěti minutách, než jsem ho omyl. Říkám: „Domenico, jsi to ty?“ A on hned: „Díky, Lukas.“ V nemocnici mi nabídl, ať k němu v létě přijedu. Dakar je extrém, ale vznikají na něm opravdová přátelství.
Vrátíte se na něj?
Je to nejtěžší a nejtvrdší závod na světě. A chci zkusit další. Mrzí mě, že jsem nezažil deště a nadmořské výšky, které přišly později.
Ve stejné etapě, v níž Kvapil pomáhal, sám nakonec utrpěl zranění. Havaroval vinou únavy a dehydratace. Poranil si rameno a rozdrtil nos.
Zato jste „zkusil“ jiné věci. Operace nosu i ramene. Strastiplnou cestu domů...
Stalo se mi to v úterý, domů jsem kvůli počasí a spoji, který mi uletěl, dorazil až v sobotu. A jel hned do Vojenské nemocnice na operaci. Vystřídali se na mně tři specialisté, protože rameno i nos dělali naráz. Ta bolest v letadle byla hrozná, nevěděl jsem už, jak si mám sednout, co dělat. Ale to patří k Dakaru. Jsem závodník a věděl jsem, do čeho jdu.
Proč vás neoperovali přímo v Jižní Americe?
Tam ani nepoznali, že mám vykloubené rameno...
Za fair-play počin vás chce ocenit pivovar Bernard. Hodně lidí zase říká: To je víc než vítězství.
Jsem za to rád. A mám i spoustu ohlasů z armády (Kvapilovu účast na Dakaru finančně podporovala, brala ji jako reklamu). Už do Buenos Aires mi volal náš generál Kříž, že je zajištěná péče ve Vojenské nemocnici. Jen jedna věc mě mrzí.
Jaká?
Když někdo říká, že jsem doplatil na nováčkovskou chybu. To ne! Já žádnou neudělal. Jestli je chyba to, že někomu pomáhám, dám mu vodu... Já byl fyzicky i psychicky připravený skvěle. Tu zkušenost beru pozitivně a mrzí mě, že jsem neměl šanci ukázat, co ve mně je. Já organizátorům říkal, že mi není dobře, když jedu po hodinách na sluníčku bez vody... Ale takový je prostě Dakar, takový je to závod a taková má pravidla. Stalo se to, co se stalo. Přitom jsem měl skvělý materiál, takže teď už jen držím palce klukům, co jedou dál.
