Biatlon byl pro něj dlouhé roky alfou i omegou. Jenže začátek toho letošního dal jeho životu úplně nový rozměr. Dvaatřicetiletý biatlonista Ondřej Moravec, který už má ve své sbírce úspěchů tři olympijské medaile a další čtyři cenné kovy z mistrovství světa, se stal poprvé otcem. S manželkou Veronikou se tak nyní stará o dceru Rozálii.
„Všechno je samozřejmě úplně jiné. A já se hlavně musel naučit lépe nakládat s časem,“ popisuje Moravec zásadní změnu. „Dřív jsem po tréninku přišel domů a šel jsem si hned odpočinout. Teď je prostoru na relaxaci o dost míň. Ale není to nic, co by nešlo zvládnout,“ pokračuje s úsměvem.
S otcovskou rolí jste se tedy srovnal úspěšně?
Zvládl to každý, tak proč bych to nezvládl já. Nevidím v tom žádný problém. Je to o tom si všechno nějak nastavit. A já mám výhodu, že manželka má pro mě velké pochopení. Rozumí tomu, že když nebudu dělat to, co mám a co mě živí, stejně to nikam nepovede.
Co konkrétní rodičovské povinnosti? Naučil jste se už například přebalovat?
Jasně! A myslím, že to ani nijak dlouho netrvalo. Jen bych řekl, že kvalita přebalení asi není tak dobrá jako od mámy. (usmívá se) Ale zase nejsem úplné poleno, že bych si neporadil. Ono je to spíš o tom, jestli člověk chce. Pokud ano, zvládne ledacos. A když ne, tak samozřejmě dělá, že mu to nejde. A vymýšlí různé možné i nemožné důvody, proč se mu to nepodařilo.
Zvládáte i krmení?
Nevím, jestli už jsem krmil... Asi spíš ne. Tam je to docela šermovačka, takže se do něj raději nepouštím a nechávám ho na manželce. (usmívá se)
Zato koupání naopak patří k oblíbeným činnostem tatínků. Platí to i u vás?
To je opravdu sranda. Malé se ve vodě strašně líbí a celá koupelna je pak totálně vytopená. (směje se) Navíc se vykoupe v podstatě sama. Člověk ji jenom položí do vaničky a voda už lítá všude kolem. Super zážitek. To jsou věci, které člověk předtím neznal a které mu i zlepší náladu. Když ji mám horší, jde se večer na koupání. A hned je lépe.
Řada mužů si víc přeje syna než dceru. Jak jste na tom byl vy? Chtěl jste taky spíš kluka?
Asi ne. Člověk s tím stejně nic neudělá. (usmívá se) Prostě je to holka a já jsem za ni moc rád. Samozřejmě, kdybychom měli syna, řeknu, že moje jméno bude pokračovat dál. Že syn bude takovým mým nástupcem. Ale i kdybych měl další dítě zase holku, bude mi to úplně jedno. Hlavní je, aby byla zdravá. Jestli je to holka, nebo kluk, proto není nic rozhodujícího. A myslím, že je s ní stejná sranda, jako kdyby to byl kluk. Možná ještě větší.
Mluvíte o dalším dítěti. Znamená to, že Rozárka nebude jedináček?
Určitě ne, i když v dohledné době asi sourozence mít nebude. Ale u jednoho dítěte zůstat nechceme.
Mluvil jste o svém nástupci. Mohla by být dcerka po vás?
Těžko říct. Já žiju přítomností a nemyslím na nějaké dlouhé úseky dopředu. Beru to tak, jak to přichází. Jestli bude malá sportovat, nebo dělat něco úplně jiného, to se teprve uvidí. Ale je pravda, že je hrozně akční. A když to rodiče vidí, říkají, jaký to bude sportovec. Ale já jsem byl podobné dítě. Dnes sice sportuju, ale nemusel jsem. To nikdo nemohl vědět. (Moravec v deseti letech prodělal Perthesovu chorobu, což je nekrotický rozpad kyčelního kloubu – pozn. red.)
Ale ke sportu ji povedete, ne?
To jsou věci, kterým je dobré nechat volný průběh. I když je to asi těžké, nechtěl bych být rodič, který dítě někam tlačí. Ať už do sportu, nebo do něčeho jiného. Nejhorší jsou totiž ambiciózní rodiče. To nerad vidím. A jsem vděčný, že mi tohle moji rodiče nedělali. Protože vím, co to ve sportu napáchá. Rozhodně to není ku prospěchu. O to víc věřím, že sám budu schopen se takových věcí vyvarovat.
Říkáte, že žijete hlavně přítomností. Přesto: stává se vám někdy, že dcerce koupíte něco, co využije až za pár let?
Ne, to vůbec. Tyhle věci totiž nedělám. (usmívá se) Nenakupuju pro ni prakticky nic, všechno obstarává manželka. Já to vždycky jen zkouknu a řeknu, že je to dobré. Dál to neřeším. (směje se) Ne že bych se tím vůbec nezabýval, zajímá mě všechno. Ale sám nic nevybírám. A co se týká nakupování dopředu, myslím, že ani manželka nic takového nedělá. Zatím to ani není potřeba.
Když jste sledoval mediální humbuk, který byl kolem svatby vaší biatlonové kolegyně Gabriely Soukalové a badmintonisty Petra Koukala, asi jste byl rád, že se vám před třemi lety podobný kolotoč vyhnul, že?
No, v mém případě to opravdu o žádném humbuku nebylo. A asi jsem rád. Protože někdy, když je zájmu opravdu hodně, to je i na Gabče vidět. Člověka to až otravuje. A pak z toho může pramenit, že ačkoliv nechcete, jste na někoho hnusný. Zachováte se prostě jinak, než je u vás zvykem. Nebo řeknete něco, co vás pak mrzí. Takže jsem rád, že mě tohle nepotkalo. Na druhou stranu si myslím, že i kdybych se ženil teď, nebylo by kolem toho nic tak strašného jako v případě Gabči.
Gabriela si kvůli velkému zájmu novinářů a fanoušků několikrát musela měnit telefonní číslo. To vás zatím také nepotkalo?
Jenže ona ho jednou sama zveřejnila. (usmívá se) To jsou takové její – pro mě nepochopitelné – kroky. Mě nikdo po telefonu neotravuje. Lidé mi píší spíš na sociálních sítích. A musím přiznat, že kdybych měl na všechno odpovídat, tak se z toho zblázním. Nic jiného bych snad ani nemohl dělat. Teď v létě třeba tolik ne, zato v zimě je to docela časté. Ale ve srovnání s Gabčou je to diametrální rozdíl. Je o mě asi o tisíc procent menší zájem. (usmívá se)
Jak vůbec zájem fanoušků a médií při současném biatlonovém boomu vnímáte? Ještě před pár lety se vám o něčem podobném ani nesnilo.
To máte pravdu. Nějaký pátek už biatlon dělám, takže jsem zažil roky, kdy ho ještě pořádně nikdo neznal. Třeba kolem olympiády v Turíně 2006 sice už český biatlon nějaké výsledky měl, Roman Dostál byl v roce 2005 mistrem světa, ale skoro nikdo to nevěděl. Jen ti opravdoví fanoušci, kteří biatlon jako jeden ze zimních sportů sledovali. Tenkrát jsme se v televizi objevovali minimálně, přímé přenosy nebyly skoro žádné. A další média, to byl prakticky nezájem.
Jenže přišla velká změna...
Člověk si na to musel první roky zvykat, možná mu to do určité míry bylo i nepříjemné. Ale já to beru tak, že je to součástí naší práce. Když přijdou úspěchy, lidi vás začnou sledovat a musíte se smířit s tím, že přijdete také o část soukromí. Pokud si třeba někdo řekne o podpis, nemůžete na něj být arogantní. I když je toho zájmu někdy opravdu hodně... Ale zase je to na druhou stranu důkaz toho, že se nám daří.
