„Přitom to není tak dávno, co biatlon nikdo neznal. A teď takový dav fanoušků. To je asi nejvíc, čeho se člověk může za tu sportovní kariéru dočkat,“ usmívala se vítězka Světového poháru. Před novináři seděla ona, Veronika Vítková a Michalové Šlesingr s Krčmářem. Ale zraky všech byly stejně upřeny jen na letošní královnu.
„My jsme tady spíš jako bodyguardi,“ smál se dobře naladěný Šlesingr.
Věřila byste na začátku sezony, že ji skoro celou obkroužíte ve žlutém dresu?
Spíš bych věřila, že získám medaili na mistrovství světa nebo na olympijských hrách, než že budu celou sezonu jezdit ve žlutém dresu a dokonce ho udržím až do konce. Není to totiž jen o několika závodech, ale o celé sezoně. Ta cesta byla opravdu dlouhá a nelehká.
Do Ruska jste cestovala trochu zlomená, co jste si říkala?
Že Francouzi v téhle zemi nezvítězili ani v roce 1812, kdy na Rusko vytáhl Napoleon. Tak to byl takový můj impulz, že to musí dopadnout, říkala jsem si, že ta slovanská duše tady musí uspět.
Nedělní galavečer a předávání velkých glóbů se nakonec uskutečnilo. Jaké to bylo?
Taková jedna velká improvizace, pozvali nás do místnosti na stojáka. Až je mi to trochu líto, že to bylo tak narychlo. Tolik dřiny ze sebe v sezoně vydáte a za deset vteřin je všechno pryč. Ale byl to jeden z nejhezčích momentů v životě.
Z Ruska jste se vraceli letadlem i s dalšími biatlonisty, že?
Ano, spolu s Martinem Fourcadem jsme v letadle podepisovali žluté dresy. Říkala jsem si, jak se taková normální holka jako já mohla dostat na takový level, aby seděla vedle takového biatlonového nadsamce.
Jestli je Fourcade nadsamec, vy jste letošní královna. Uvědomujete si to už?
Moc nevím, co mám dělat, jsem hrozně nejistá. Je to pro mě taková nová úloha.
Glóby jste měla cestou u sebe?
Dostali jsme na ně kufry a posílali je společně s bagáží, takže nebyly na palubě. Trochu jsem to riskla, říkala jsem si, že když tak to tady vysypu (rozesmála sebe i celý sál novinářů). Ne, dělám si legraci, doufala jsem, že s tím budou nakládat opatrně. Věděli, co v těch bednách je.
Co máte v plánu v nejbližších dnech?
Čeká na mě přítel, na kterého se moc těším. Konečně se taky uvidím s rodinou, což je taky jeden z cílů sezony. A v následujících dnech nás ještě čeká exhibice v Jablonci nad Nisou. Doufám, že přijde tolik fanoušků jako v minulých ročnících, teda v minulých dvou letech. Moc se na ně těšíme a doufáme, že v jejich očích uvidíme nemenší nadšení jako vloni a předloni.
Na jak dlouho pak odložíte běžky i malorážku?
Nebudou to mé poslední závody. S Michalem Šlesingrem jsme dostali pozvánku do Ťumeni, takže skoro do konce dubna budu ještě na lyžích a s flintou na zádech skoro každý den.
A příští rok vás čeká obhajoba žlutého dresu. Jaké to bude?
Možná trochu svazující. Ale tvrdým tréninkem se s tím snad vypořádám. Během léta se tou rolí budu víc psychicky ztotožňovat, třeba mě to zase posune dál a budu schopná odolat tlaku, který na mě bude v dalších sezonách vyvíjen. Ale těším se na to, protože nemám ráda jednoduché úkoly. Bude to velká výzva.
Může vám třeba i pomoct, že už víte, jak se s tlakem vypořádat? Něco podobného jste zažila po olympiádě...
To byla velká rozcvička, asi mě to mělo proškolit, abych pak byla schopná zvládat takové situace. Ale teď mě Jirka Hamza (šéf svazu) moc neuklidnil, protože říkal, že to bude z hlediska akcí asi ještě horší než po té olympiádě. Lidí, kteří nám fandí, přibývá.
Ale motivaci do příští sezony nebude problém najít.
Velká motivace už je to, že do ní budu nastupovat s tím, že ode mě všichni budou očekávat vysokou výkonnost, což nebude úplně jednoduché. Proto mám motivaci možná už teď. Doufám, že mi to vydrží.
Na co v letošní sezoně budete vzpomínat nejraději?
Jak jsem v posteli vyhrála glóbus za masák. (rozesměje se)
