„Nejdřív jsem tomu nechtěl uvěřit,“ vracel se ještě k inkriminovanému momentu.
Co se ve vás teď odehrává?
Musím hledat něco pozitivního na tom, co se stalo. Konečně jsem jel dobrý závod, ale ta chyba mě možná stála trikot mistra světa. Nevím, co by se mohlo stát v posledním kole, ale měl jsem malý náskok a cítil jsem se výborně. Prostě jsem se špatně podíval, někdo na mě křičel „poslední kolo, poslední kolo“ a já si myslel, že už v tom posledním kole jsem. Ale nebylo tomu tak, co se dá dělat. Moje chyba, slavil jsem kolo před cílem a v životě bych nepomyslel na to, že se mi může něco podobného stát. Bohužel je to tak.
Čím to bylo, byl jste v nějakém transu, že jste si to neuvědomil?
Byl jsem samozřejmě v transu a chtěl jsem na trati nechat úplně všechno. Zvonec jsem na té cílovce, kde jsme jezdili asi 45 kilometrů v hodině, vůbec neslyšel. Nic jsem nevnímal. Koukal jsem kolem sebe a nevěděl, co se děje. Byla to moje chyba.
Na pódiu jste vypadal hodně zklamaně...
V první chvíli to byla samozřejmě velká bolest, protože vím, že jsem ten dres mohl mít, ale nedá se nic dělat, čekám na něj už od juniorů. Když jsem měl v Hoogerheide jako druhoročák v juniorech největší šanci, byl jsem nemocný. Ale to je sport.
Co jste prožíval, když jste viděl, že Belgičani jedou dál?
Nejdřív jsem tomu vůbec nechtěl uvěřit, ale pak jsem se podíval zpátky za sebe, na tabuli byla furt jednička a v tu chvíli mi to teprve došlo, zatímco Belgičani jeli dál. Měl jsem tam hned díru, ale snažil jsem se je hned dojet. Říkal jsem si, že tam nechám všechno, ať je z toho alespoň medaile. Zkusil jsem i nastoupit, do cíle jsem jel první, ale ve spurtu už mi chyběly síly.
Co vám v ten moment blesklo hlavou?
Že jsem blbec, nic víc, nic míň.
Přesto, je to váš největší úspěch kariéry...
Asi jo, jsem strašně rád, že mi to vyšlo. Že se mi konečně jelo dobře a neměl jsem nějaký problém. Celou sezonu je lepší zapomenout, trápil jsem se, byl jsem hodně přetrénovaný, měl jsem bakterii v krvi, do toho nemoci. Nedařilo se mi, měl jsem i nějaké technické problémy, ale dneska všechno klapalo.
Věřil jste si před startem?
Věřil, protože v prosinci jsem tady dojel třetí (ve Světovém poháru), a to jsem nebyl v takové formě jako před mistrovstvím světa. Poslední měsíc jsem makal jenom kvůli tomuhle dni. Posledních čtrnáct dní jsme měli ještě těžké soustředění. Minulou neděli v Hoogerheide jsem byl úplně vyčerpaný, ale věděl jsem, že to musím dojet tréninkově. Tenhle týden jsem ještě dvakrát dobře odtrénoval a pak už si odpočinul na závod.
Adam Ťoupalík v závodě MS do 23 let v belgickém Heusden-Zolderu.
Byl jste před startem nervózní?
Tohle MS bylo co se týče nervozity úplně nejjednodušší. Když si vzpomenu na první rok v Americe, to jsem byl hodně nervózní. Druhý rok v juniorech v Hoogerheide na mě padla nemoc. Loni v Táboře od nás každý něco čekal, já měl po startu problém s materiálem. Letos jsem měl klidnou hlavu, věděl jsem, že to buď vyjde nebo ne. Už v týdnu jsem vám říkal, že bych pódium chtěl, což nakonec vyšlo.
Budou si vás kvůli nešťastnému momentu dobírat kamarádi?
Každý si jednou rýpne, ale kamarádi kolem týmu i okolo jsou šťastní, že se mi povedla medaile. Ale já to beru, byla to moje chyba a to se prostě stává.
Kdo všechno se na vás přijel podívat?
Mám tady dědu, strejdu, taťku a mechaniky. Většina lidí, co se mnou jezdí od juniorů na velké závody, podávali mi informace a fandili. Už jsem druhý rok v Belgii, takže mám i belgické přátele, kteří mi taky fandili. Samozřejmě nemám takovou podporu jako domácí jezdci, to neměl ani Zdeněk Štybar, ale to tak je.
Jak teď budete relaxovat?
Chci někam odjet na lyže a doufám, že bude sníh, abych mohl i na běžky v Čechách. Pak chci být co nejvíc doma se psem a s rodinou. Navštívit babičky, dědy, které jsem pomalu půl roku neviděl.
