„Trenéři určitě rozhodnou správně. Jsem smířená s oběma variantami,“ říká talentovaná atletka.
Přivítala jste, že se mistrovství koná v Praze, nebo byste se raději podívala zase do zahraničí?
Jsem ráda, že je u nás, protože nás tady fanoušci hodně ženou dopředu. Má to výhodu i proto, že když něco nevíme, tak se můžeme kohokoliv zeptat. Jinde je to těžší, když má někdo horší angličtinu.
Napínají vás trenéři s nominací?
Dozvím se ji v sobotu, ale zda poběžím, se stejně uvidí až v neděli. Když jsem byla v Göteborgu, přála jsem si a modlila se, abych neběžela. Bála jsem se a neznala, jak se dělají předávky. Teď se to úplně otočilo a moc si přeji, aby start dopadl.
Zdeňka SeidlováNarodila se 2. dubna 1997 v Pardubicích. Vedle atletiky se dříve věnovala i tanci. Je studentkou Gymnázia ve Vysokém Mýtě, kde také bydlí a závodí za tamní Atletický klub. Specializuje se na kratší tratě. Jejím osobním trenérem je Lukáš Dejdar. Ve svých patnácti letech už byla náhradnicí na seniorském mistrovství Evropy ve švédském Göteborgu. Na únorovém halovém MČR v pražské Stromovce si časem 54:39 vteřin vytvořila osobní rekord v běhu na 400 metrů. |
A máte alespoň nějaké náznaky?
Když mluvíme s trenéry, tak mají takové neurčité odpovědi. Nevyčtu z nich, k jaké možnosti se přiklánějí. Bavila jsem se u snídaně s Denisou Rosolovou a ta říkala, že na osmistovkách zase tak nezáleží. Ona má svoji vizi, ale mluvit o ní nechce. Nic jsem z ní nedostala. Nechám se překvapit. Pokud bych zůstala jako náhradnice, bude to pro mě i tak zážitek. Rozcvičovat se budu s ostatními stejně, protože i náhradnice musí být stále připravená, pokud by se na poslední chvíli něco stalo.
Sledujete šampionát osobně, nebo jen na pokoji z televize?
Chodím se dívat a fandit, abych nebyla pořád zavřená na pokoji. V pátek jsem měla volnější den, takže jsem vyrazila. Ráda pozoruji všechny disciplíny, protože každá má něco do sebe. Líbí se mi dálka, ale také skok o tyči i do výšky. Ty bych nezvládla, nejsem moc technická. Technických disciplín se bojím a mám k nim respekt.
Překážky vás nikdy nelákaly?
Občas jsme to na tréninku zkusily, ale jsem na ně hodně levá (úsměv). Pro mě je ideální hladký běh.
A co dlouhé tratě?
Jako malá jsem běhala přespolní běhy. Delší tratě bych udýchala, ale teď už jsem více sprinterka. Měla bych to na delších tratích v hlavě. Když běžím čtvrtku, tak na nic nemyslím a mám úplně vypnuto. Nedovedu si představit, že po pár kolečkách by mě čekala další.
Ke kolektivním sportům jste si cestu nehledala?
Kdysi jsem tancovala, ale poté jsem přilnula k atletice a u ní zůstala. Je to složitější. Tady vím, že do toho musím dát sama všechno a spolehnout se jen na sebe. Když něco pokazím, tak je to má vina. Naopak pokud se něco povede, tak zásluha je jen moje. Na tohle je individuální sport dobrý.
Po konci s tancem tedy byla atletika jasná volba?
Dříve jsem jen závodila, ale netrénovala. Ze začátku mě atletika moc nebrala. Někdy jsem rodičům řekla, že jdu na trénink. Ale sbalila jsem batoh a šla místo toho za kamarádkama. Tak trochu jsem podváděla (smích). Naši na to přišli a měla jsem průšvih. Malinko mě k tomu poté dokopali. Zlomilo se to, když jsme jeli na mezistátní utkání do Nitry. V žákovské výpravě mě to chytlo. Poznala jsem nové lidi a s úspěchy, které přišly, jsem tomu přišla na chuť. Od té doby trénuji, jak bych měla.
