Karolína vyrůstala v rodinném domě u Havlíčkova Brodu. Když se kvůli studiu přestěhovala do Prahy, měla časem pocit, že se musí z města vracet do přírody.
„Chtěla jsem si pořídit malou chatu a zažít klasické chataření. Hledala jsem různé možnosti a na internetu objevila stavění z vyřazených lodních kontejnerů. Ve světě to není nic neobvyklého, existuje kontejnerový hotel i několikapatrová kancelářská budova. Odkaz jsem poslala tátovi, který se ve stavebnictví pohyboval už od revoluce, s tím, že by se něčemu podobnému mohl věnovat. Nápad se mu líbil a kontejner na zkoušku dovezl,“ vzpomíná.
A Zdena pokračuje: „Když jsme projekt vymýšleli, počítali jsme s tím, že jej nejdřív vyzkoušíme na sobě. S pomocí stavařů a techniků z našeho okolí jsme postupně zjišťovali, co všechno kontejner umožní. Nadchl nás vnitřní prostor podlouhlého kvádru, čím dál víc bylo jasné, že naší chatou to neskončí. Vznikl proto projekt Blokki a dnes už stojí asi tři desítky realizací, od malých domků až po stavby z pěti kontejnerů.“
Malá, jednoduchá a naše
Rodina postavila chatu na Vysočině v osadě u rybníka a odpočívat sem jezdí Zdena, dcera i její další dva sourozenci. Do prostoru složeného ze dvou kontejnerů se na 70 m2 vešlo 3+kk se dvěma ložnicemi.
„V jednoduše zařízeném a snadno ovladatelném prostoru jsem nejšťastnější. Chatu jsem uvítala, žila jsem předtím patnáct let v přetechnizovaném rodinném domě s inteligentním ovládáním. Jen rozvaděče zabíraly celou místnost. Dceřin nápad navíc přišel v době, kdy jsme se s mužem rozcházeli,“ vypráví Zdena.
A pokračuje: „Vždycky jsem ráda cestovala, několik let jsem dělala průvodkyni v Asii. Uvědomila jsem si, že k životu potřebuji jen pár věcí v batohu. Při zařizování chaty to bylo podobné. Jakmile je hodně věcí, vyvolává to ve mně chaos.“
Proměnu kontejneru Zdena sledovala s profesním zájmem. Ve stavebním oboru se díky předešlým pracovním zkušenostem pohybuje už od roku 2004. Jako vystudovaná propagační výtvarnice se starala o vizuální stránku developerských projektů a bez problémů proto vstoupila do kontejnerového projektu Blokki.
Z moře na pevninu
Dům z kontejneru lze pořídit v ceně od necelého milionu, hotový může být do dvou měsíců. Montéři ho zkompletují včetně obkladů a sanitárního vybavení a pak po dílech dojede k zákazníkovi na kamionu. „Chcete-li se časem přestěhovat, vezmete dům s sebou. Je totiž transportovatelný. Na míru konkrétnímu pozemku a výhledu lze ladit dispozici i rozmístění oken,“ zmiňuje Zdena výhody.
Přestavba je příkladem takzvané upcyklace, procesu, v němž se vyřazený výrobek mění v nový s jiným účelem a vyšší kvalitou oproti původnímu. Kovové bloky opláštěné dvoumilimetrovým plechem jsou dlouhé 12, široké 2,4 a vysoké 2,8 metru.
„Kontejner nesmí být staticky narušený, všechno se kontroluje, povrchová rez se případně brousí a natírá základovou barvou. Od podlahy po střechu tepelně izolovaná konstrukce dostává „kabát“, pěnosklo v podlaze tlumí kročejovou průzvučnost. Zvenku kryje stavbu dřevěný obklad, variantou jsou cemento-třískové desky,“ říká Zdena.
Nikdo nepozná, že nejde třeba o novou dřevostavbu. Při úpravě se používají nejmodernější materiály a systémy suché montované výstavby. Cenu ovlivní, pokud se rozhodnete pro dřevěný či plastový rám oken, izolační dvoj- nebo trojsklo. K vytápění se používají elektrické konvektory. Zdena do chaty pořídila i krbová kamna.
„Bloky jsou poměrně nízké, proto na ně doděláváme dřevěnou střechu s mírným sklonem pro odtok dešťové vody. Řada obcí nepovoluje ploché střechy, proto počítáme s variantou pultové či sedlové střechy,“ doplňuje Zdena.
Odpočinek v dobré společnosti
Karolína Stryková, designérka a ilustrátorka, ráda navštěvuje Skandinávii, jak říká, především pro inspiraci. S partnerem založili nedávno značku bytových a kuchyňských doplňků, In August Company. K názvu ji přivedl stejnojmenný obraz, jehož anglický idiom v překladu totiž znamená „Být v dobré společnosti“.
„Snažíme se prostě obklopovat dobrými věcmi i lidmi. Naše první kousky vznikly z denní potřeby u nás doma. Tudíž i materiály, s nimiž pracujeme, běžně používáme, len, keramiku a dřevo,“ vysvětluje.
Partner Teodorik dodává: „Inspirovaly nás staré objekty a hrnečky. Nesnažíme se být trendy, spíš se vracíme k tradicím. Zkoušíme to po svém a vytváříme věci, na nichž není znát doba vzniku. Usilujeme o to, aby se naše výrobky v rodinách dědily. Žijeme totiž ve spotřební době a zbude málo předmětů, které rodiče po sobě zanechají.“
Tady na Vysočině mají partneři i svoji švadlenu a řezbáře, keramickou dílnu v Praze, vše na trase svých cest. Karolína, jež pomáhala Zdeně s vybavením interiéru, říká závěrem: „Nejsem úplná minimalistka, ráda mám okolo sebe víc věcí, sbírám například vintage židle. Sbírat lze spoustu věcí, ale designové židle mi přijdou finančně dostupné a stále funkční.“