Jak je možné objevit dílo výjimečného architekta moderního směru s odstupem desítek let, když na jeho stopy narazíte při procházce centrem Prahy skoro na každém kroku?
Emil Králíček se narodil 11. října 1877 v Německém Brodě (dnes Havlíčkově). Po absolutoriu na stavební průmyslové škole v Praze nastoupil v roce 1897 do projekční kanceláře Antonína Balšánka, ve které pracoval na budově Muzea hl. m. Prahy nebo divadla v Plzni.
Po třech letech odešel do ateliéru Josepha Marii Olbricha do Darmstadtu a objevil moderní secesní architekturu. Po dalších třech letech se vrátil do Prahy a díky zahraničním zkušenostem nastoupil do významné stavební firmy Matěje Blechy v Karlíně, která se do velké míry podílela na dnešní podobě centra města.
Specializoval se zejména na návrhy průčelí, na kterých spolupracoval s významným štukatérem a dekoratérem Celdou Kloučkem. V roce 1907, v pouhých třiceti letech, se stal hlavním projektantem firmy a úzce spolupracoval s předními sochaři tehdejší doby: Karlem Pavlíkem, Antonínem Waigantem a Antonínem Odehnalem, kteří vyzdobili také Šupichovy domy.
Od secese plynule přešel k nastupujícímu kubismu a v jeho duchu navrhoval nejen budovy, ale i drobnější artefakty, například kandelábr lucerny na Jungmannově náměstí. Secese a kubismus se zásadním způsobem odlišovaly, zatímco zdobná secese kladla důraz na florální motivy, kubismus si propůjčil geometrické ornamenty a jistou strohost. Secese prostor zkrášlovala, kubismus ho vytvářel.
Emil Králíček dokázal využít obojí a v navrhovaných stavbách se často podílel i na podobě interiéru. Například v Adamově lékárně na Václavském náměstí, Karlínské záložně nebo v Šupichových domech. Známějším se však stal až v roce 1922, když založil společnou firmu s Rudolfem Šolcem a vystoupil z anonymní práce pro stavebního giganta.
Firma Králíček-Šolc fungovala až do roku 1949 i přesto, že 26. března 1930 spáchal Emil Králíček sebevraždu, patrně kvůli rodinným důvodům či finančním potížím. Skutečně známým se však stal až posmrtně, kdy mu historici začali připisovat význačné stavby, které realizoval anonymně pro firmu Matěje Blechy.
Pražský mecenáš
Na rohu Václavského náměstí a Štěpánské ulice stával od 17. století Aehrentalský palác, který spolu se sousedními domy skoupili Matěj Blecha, Jan Černý a Josef Šupich.
Tento význačný pražský advokát a mecenáš měl jasnou představu, jak by dům harmonicky spojující všechny tři pozemky měl vypadat, a tak přímo oslovil nejznámější projekční kancelář Matěje Blechy, který jednu část také spoluvlastnil. Multifunkční komplex, jehož součástí už tehdy byla banka a kabaret, získal název Šupichovy domy a byl první svého druhu v Praze.
V novém kubistickém stylu jej navrhl Emil Králíček, včetně interiérových detailů. Jeho práci pravděpodobně znal o generaci starší otec Josefa Šupicha, významný stavitel, který se podílel na výstavbě Národního divadla a posléze si s podporou Josefa Zítka založil vlastní stavební firmu.
Tu převzal jeho starší syn Prokop, mladší Josef si otevřel v Praze advokátní praxi a následně pro ni nechal zbudovat reprezentativní sídlo v nynějším paláci Rokoko.
Výstavbu budovy vnímal jako jistou investici, což se potvrdilo v obou světových válkách. Josef Šupich ml. se specializoval na případy nemovitostí a pojišťovnictví. Stal se uznávaným představitelem českých i zahraničních pojišťoven s českou působností. V protektorátu praxi zavřel a obnovil ji na tři roky po válce, ale komunistický převrat v roce 1948 přispěl k selhání jeho srdce.
Po znárodnění pasáž žila svým životem, do oprav se neinvestovalo a dům chátral. Potomci Josefa Šupicha ml. se jej však rozhodli zachránit a po restituci ho zrekonstruovali. V roce 2005 vrátili paláci jeho slávu.
Investor Josef Šupich byl spokojen a historie mu dala za pravdu. S kubistickým pojetím také zajímavě koresponduje prosklená kopule.
Kubistický skvost
Palác Rokoko zaujme na první pohled výrazným průčelím s kubistickými prvky. Střídmá pudrová barva fasády nechává vyniknout zdobným dekoracím květů růží mezi okny vsazenými do oblouku, čímž fasáda získává na plastičnosti a díky předsazení ústřední části i na subtilnosti.
Vstup do pasáže spojující Lucernu s Václavským náměstím chrání růžemi zdobená kovaná brána, která se na noc zavírá. Relativně úzkou pasáž opticky zvětšují zrcadla vsazená do zlacených rámů po obou stranách.
Světlá podlaha je z litého teraca, které je odolné a zároveň umožňuje skládat ornamenty. Obchody sjednocují třpytící se výlohy s motivy růží. Na provedení je patrný ještě dozvuk secese.
Z ruchu Václavského náměstí vstoupíte do klidu, který dýchá noblesou a luxusem počátku minulého století. Příjemně působí i denní světlo, které proniká proskleným stropem řešeným geometrickými vitrážemi. Motiv kruhu ve čtverci se opakuje na mnoha místech: v oknech na schodišti, v osvětlení, na zábradlí.
Se zdobností veřejných prostor kontrastuje provedení dvorních průčelí z režného zdiva a s drsnou omítkou, doplněné jemným geometrickým dekorem. Pětipatrový palác se stavěl v letech 1912 až 1916 a veřejnosti se otevíral postupně od roku 1915.
Kabaret Rokoko
O Vánocích 1915 navštívili hosté poprvé kabaret Rokoko. V pochmurných válečných dnech je bavil Karel Hašler, Ferenc Futurista či Artur Longen.
V roce 1916 se ředitelem stává Eduard Bass a funguje zde známý kabaret Červená sedma.
Když jeho členové na sklonku první světové války odešli do hotelu Central v Hybernské, kabaret Rokoko začal upadat. Dva roky podnik vedl Vlasta Burian, pak se tu střídali význační umělci. Kabaret se postupně změnil na malé divadlo. V roce 1935 se tu uváděla premiéra hry Voskovce a Wericha Balada z hadrů, v šedesátých letech tu vystupovaly pěvecké hvězdy české pop-music.
V polovině sedmdesátých let se Divadlo Rokoko stalo součástí Městských divadel pražských. Na divadlo navazuje kavárna, která ráno slouží jako snídaňová místnost EA hotelu Rokoko, jehož 48 pokojů vyplňuje většinu budovy. V budově opět sídlí advokátní kancelář, obchody, kavárna.
Václavské náměstí zažívalo začátkem minulého století stavební boom. Domy si zde stavěli významní Pražané, k nimž se prominentní advokát a městský radní Josef Šupich řadil. S navazující Lucernou a pasáží U Nováků patří pasáž Rokoko k největšímu komplexu pasáží ve střední Evropě.
