Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Vesnice Neratov vstala z mrtvých. Farář a jedna rodina jí vrátili život

  1:00
Vesnice Neratov v Orlických horách skoro zanikla. Němce vysídlili, staří zemřeli a mladí odešli. V Neratově zbyli dva stálí obyvatelé. Pak se tam usadil farář a rodina s hromadou dětí a vrátili do vsi život.
Do kostela zavítá ročně 25 000 poutníků.

Do kostela zavítá ročně 25 000 poutníků. | foto: Profimedia.cz

Pohled od kostela dolů do vesnice je tak krásný, až to chvílemi srdce svírá. Malebná vesnička jen pár kroků od polských hranic má protilehlou louku a sad, vedle kterého právě nadšeně sáňkují děti. Pokřikují na sebe vesele a závodí, kdo bude dřív dole. Vysoký kluk pak tahá ty malé nahoru, aby nemusely šlapat do kopce, a hlasitě se u toho směje.

Dokud se ty děti nepřijdou do nedaleké jídelny najíst a nesvléknou se ze zimních bund a kombinéz, je jedinou zvláštností na tom obrazu jen vyšší počet dospělých.

Když se rozsadí ke stolům, je na některých znát jejich postižení hned. Třeba na bratrech Romanovi a Jarouškovi, obou s Downovým syndromem. Jiné musí člověk chvíli pozorovat, aby si všiml, že třeba mluví pomaleji, nedívají se do očí nebo se v roztržitosti začnou kývat.

Do Neratova přijeli na týdenní školu v přírodě. Pořádá ji učitelka Broňa Havlíková, která vede neratovskou speciální základní školu pro děti s výukovými obtížemi.

Handicapovaní lidé pracují i v jídelně, kam děti chodí jíst a kde se zároveň pečou vánočky na prodej. Nedaleko je hospoda, kde také vaří a obsluhují lidé s lehkými disfunkcemi, totéž platí pro zaměstnance nedalekého zahradnictví, obchodu nebo prádelny.

O slunných dnech tu při procházce vesnicí tvoří kompletně zdraví lidé menšinu, ale kdo by kvůli tomu čekal ponurou atmosféru, mýlil by se. Každou chvíli je odněkud slyšet smích nebo prozpěvování a dovádějící děti na kopci přidávají svým euforickým křikem vesnici pocit pulzujícího života.

Z kostela rostly stromy

Přitom život tu před lety takřka vymřel. Ze sudetského Neratova, dlouhé vesnice s více než dvěma tisíci obyvateli, zbyli dva stálí obyvatelé a pár chalupářů. Domy byly prázdné, osiřelé a z kostela, který už neměl ani střechu, vyrůstaly stromy.

Právě ten kostel se stromy uviděl jednou Josef Suchár, který tam zabloudil, když pro děti připravoval orientační běh. Bylo to rok poté, co byl tajně vysvěcen na kněze, a ani on netušil, že ho brzy čekají dva zcela zásadní životní obraty.

Prvním bylo, že za dva roky padl režim a on se mohl stát farářem veřejně. Druhým, že se jako farář za dalších pár let do Neratova vrátil a založil komunitu, která dnes dává práci nejvíc lidem v celém širokém okolí.

Žili zde dva lidé

Neratov, malá vesnice na východě Čech, byl ještě nedávno zcela vysídlený, z původních 2 500 obyvatel tam zbyli dva. Dnes zde pulzuje život s hospodou, obchodem, kavárnou, penziony i zahradnictvím. Sdružení Neratov, které si novousedlíci založili, zaměstnává výhradně lidi s handicapem, a přesto se stalo největším zaměstnavatelem v regionu.

„Jezdili jsme do Neratova na chalupu a pan farář Suchár tam jezdil jednou za týden na mši,“ vzpomíná Jana Němcová. „Skamarádili jsme se a on nám vyprávěl svoje vize, jak jednou kostel spraví. My kolem kostela jezdili pětatřicet let a nikdy nás nenapadlo, že bychom ho měli opravit. Já si v duchu říkala, to bych teda chtěla vidět toho blázna, který by sem šel. Do roka jsme se do Neratova přestěhovali i se všemi dětmi.“

Jana Němcová je dneska mnohonásobná babička a další ústřední postava příběhu Neratova. Její rodina a rodina její sestry se staly prvními obyvateli vesnice po vylidnění.

Tehdy to byli třicátníci, měli čtyři děti a krátce poté, co se do prázdného Neratova nastěhovali, se jim narodilo páté. „V průběhu dalšího roku jsme si vzali ještě pět dalších dětí do pěstounské péče. Během půl roku se nám tak rodina rozrostla o šest dětí a postupem času jsme si ještě jedno přidali,“ vzpomíná paní Němcová na začátky v Neratově. „Tři z nich byli poloromští sourozenci a dva měli postižení, takže šlo o děti, které by si jinak nikdo nevzal.“

Její sestra si vzala do pěstounství dvě děti. Je jen humornou okolností, že zatímco před lety byli z vesnice vystěhováni Němci, na začátku obnovy života ve vesnici stáli manželé Němcovi, rodina z Prahy s mnoha dětmi.

Němcovi si koupili budovu bývalé školy. Byla v takovém stavu, že se v ní ani nedalo bydlet. A tak si ještě se sestřinou rodinou pronajali byt dvacet kilometrů od Neratova, kam jejich muži každý den dojížděli, aby dali budovu dohromady.

Zatímco ona a sestra se staraly o děti, muži opravili základní věci - zavedli ústřední topení, postavili koupelny a záchody. Nakupovat jezdili jednou týdně do dvacet kilometrů vzdáleného Žamberka.

„Byl tu jen ten kostel s rozbořenou střechou a náš dům, zatím jen provizorně připravený k bydlení. Bylo to po revoluci, doba velké euforie. Věřili jsme, že se nám v Neratově povede udělat něco smysluplného. Chtěli jsme sem vrátit život,“ vysvětluje Jana Němcová, jak je napadlo vyměnit metropoli za vylidněnou vesnici. Tehdy se za nimi ještě přistěhovaly dvě další rodiny z nedalekého Žďáru a v Neratově náhle žilo na třicet lidí.

V dílně na látkové hračky si objednávají obchody i firmy.

Nejdřív hospoda, pak pivovar

Jak vědí urbanisté i developeři, kde jsou děti, tam jsou ženy, a kde jsou ženy a děti, tam je život. S hromadou dětí vznikne potřeba školky a školy, rodiče chtějí hospodu, kde se můžou scházet, i obchod, kam si zajdou nakoupit.

Jak významnou komunitou se Neratovští začali stávat i pro okolní vesnice, to ilustruje fakt, že díky nim dlouho fungovala škola ve vedlejší vesnici Bartošovice, osm kilometrů vzdálené, kam každý den vozili svoje děti. Když nejmladší syn František Němec vyšel čtvrtou třídu, školu museli zavřít pro nedostatek dětí. Od té doby byla prázdná.

„Byli jsme přátelé, takové společenství, společně jsme vařili, společně slavili, společně pracovali. Hlavní postavou byl farář Suchár, takový náš neformální vůdce,“ říká Jana Němcová.

Josef Suchár je dneska dlouholetým prezidentem Diecézní charity Hradec Králové. Vyučil se elektrikářem, za komunismu pracoval v továrnách, jako byl Zetor, a tajným knězem se stal tři roky před revolucí. Když prochází vesnicí, všichni ho rádi vidí, s každým se pozdraví.

Vyšší muž v brýlích a s plnovousem působí jako veselý a bodrý strýc, který má pro každého dobré slovo. Na skupinku chichotajících se mladých žen zahaleká přátelsky přes ulici, osloví je všechny jménem a v rychlosti mi poví jejich životní příběh. Když ale stojí uprostřed kostela v kněžském taláru a vzhlíží ke skleněné střeše, kterou svítí ostré paprsky zimního slunce, působí majestátně, vážně a tak nějak ohromně.

Většinu svého kněžského života pomáhal závislým a lidem bez domova. Jenže ve městech to bylo těžké, lidé se závislostmi bývají problematičtí a většinová společnost se jich straní.

„Jedním z mých snů bylo, že je vezmu sem a tady nebudeme nikomu vadit. Zároveň jsem chtěl kostel Nanebevzetí Panny Marie obnovit jako poutní místo v pomoci potřebným a zvláště dětem. A tak jsme tu ze začátku měli pěstounské děti, děti s mentálním nebo fyzickým postižením a do toho lidi se závislostmi a psychickými poruchami,“ vypráví Josef Suchár nad hrnkem teplého čaje v místní hospůdce. Přiznává, že časem si museli vybrat, protože obě skupiny lidí nešly dohromady, a tak se rozhodli nadále pomáhat jen dětem a postiženým.

Tehdy si vzali prvních několik lidí do chráněného bydlení. Jejich známí pochybovali, co v poloprázdné vesnici budou postižení dělat, když v celém regionu není práce.

„Ale my se rozhlédli a viděli práci všude. Nejdřív jsme potřebovali jíst, tak jsme zařídili kuchyň jako chráněnou dílnu. Pak jsme potřebovali prát a uklízet, takže přibyla prádelna a čistírna jako další dílna. Potřebovali jsme ubytování, a tak jsme si pronajali vedlejší chatu. Potřebovali jsme obchod a zahradnictví, tak jsme si je museli udělat. Všude pracují naši lidé,“ popisuje kněz.

Nové usedlíky ani nemuseli shánět, vždycky se někdo nějak objevil. Buď se o Neratově dozvěděl na úřadě, nebo za farářem Suchárem přišel někdo s tím, že ví o někom, o koho není postaráno.

Postupně tak vzniklo to, co je dneska celorepublikovým unikátem. Vesnice, kde má aspoň polovina obyvatel nějaký handicap, kam se stěhují lidé, kteří potřebují s běžným životem pomoct a kteří by jinak bezmocně živořili. Lidé, kteří by v nejlepším případě seděli naprázdno doma, chodí několikrát v týdnu pracovat do chráněných dílen, kde šijí látkové hračky, pletou košíky, pěstují plodiny, vyrábějí hrníčky nebo montují součástky.

Škola, kterou museli před lety pro nedostatek dětí zavřít, je po třech letech obnovené činnosti naplněná na maximum a rodiče prosí, aby ředitelka Broňa Havlíková otevřela další třídu. Z vylidněné osady je pulzující vesnice a centrum pro lidi s různě závažným postižením ze širokého okolí.

Kostel má skleněnou střechu ve tvaru kříže.

Z dobré vody dobré pivo

Osm chráněných dílen rozesetých v Neratově a okolí dohromady zaměstnává 150 lidí a je největším zaměstnavatelem v oblasti. Komunita dobrovolníků se postupně musela profesionalizovat.

Dnes se jmenuje Sdružení Neratov a má radu, předsedkyni i revizní komisi. Spravuje je Antonín Nekvinda, energický ekonom, který se po mnoha letech v korporátním byznysu rozhodl změnit životní směr a své manažerské schopnosti využít pro neziskový sektor.

Je obchodně zdatný a úspěch spolku Neratov nezaložil na vzdušných zámcích prvoplánového soucitu s postiženými: jeho hlavním mottem je, že každá dílna musí být výdělečně soběstačná.

Když je ředitel odborného léčebného ústavu Albertina přemluvil, aby v tamější nemocnici otevřeli občerstvení, vymyslel zlepšení, které by uvítali v mnoha jiných nemocnicích: zaměstnanci chráněné dílny obejdou pacienty a nabídnou, že jim v místním občerstvení nakoupí a zboží přinesou až k lůžku. Pacienti jsou nadšení, zaměstnanci mají práci a obchod zisk.

Vedle nedaleké knihovny zase otevřel další dílnu, kam chodí lidé z celého okolí montovat na čtyři hodiny denně součástky pro firmu Siemens. Skupina lidí sedí kolem stolu, soustředěně vybírají malé bílé závity z krabiček a spojují je zkušeným grifem k sobě. Občas někdo něco řekne a ostatní se zasmějí.
Příjemnou náladu doplňuje roztomilý psík, který patří jednomu ze zaměstnanců a od každého z nich se milerád nechává pohladit.

„Naším dalším podnikem je minipivovar,“ říká Antonín Nekvinda. „Už ho stavíme, měl by být dokončený v srpnu, ale první pivo by se mělo vařit už v květnu. Chci, abychom z místní dobré vody taky dělali dobré pivo. Navíc sem pivovar historicky patří, a to víte, těch dvacet pět tisíc poutníků, kteří za rok přijdou, taky potřebuje po náročné pouti trochu osvěžit,“ usmívá se elegantní muž, jehož profesní životopis otvírá Neratovu dveře u investorů, kteří chtějí vložit své peníze někam, kde nejen vydělávají, ale i pomáhají.

Roman trochu vidí, ale plést koše se učil od slepých kamarádů.

Za práci jsem rád

„Naše košíkářská dílna je specifická tím, že zaměstnáváme hlavně slabozraké. Jeden pán k nám jezdí pracovat jednou za měsíc s asistentem, ten je zcela nevidomý. Máme tu práci pro všechny,“ usmívá se dobrosrdečně Romana Bukáčková, drobná, rázná žena, která vede další chráněnou dílnu v nedalekých Bartošovicích. „Tadyhle Roman skoro nevidí,“ ukáže na mladého muže, který právě doplétá velký koš.

„Jeden takovýhle velký koš udělám za osm hodin. Počítám do toho i přípravu, proutky si musíte zpracovat, aby byly správně měkké,“ říká Roman a koš si přidržuje nohama. Prsty mu rychle přehazují proutek po proutku, aniž by se na ně vůbec díval. „Plést koše mě učili kamarádi, kteří vůbec neviděli, proti nim já vidím aspoň něco. Jsem za tu práci rád. Ale až začnu vyrábět koše na balony, to teprve vydělám majlant,“ rozesměje všechny kolem.

Asi pětačtyřicetiletý muž, který sedí nedaleko od něj, má v rukou košík o poznání menší. „Vymyslel jsem si, že ze zbytku proutí udělám malé košíčky pro děti. Tím ty krátké proutky využiju. Můžou to mít na houby do lesa nebo třeba na vajíčka o Velikonocích. Kupují si je ale i dospělí pro ozdobu,“ říká Petr a dívá se mým směrem, i když vidí jen mé obrysy.

V Bartošovicích i bydlí, pracuje tři dny v týdnu po šesti hodinách. „Chodím sem pěšky po loukách, to se dá, cestu znám nazpaměť. Často si nosím proutky, protože si je doma napařuju, aby se mi s nimi krásně pracovalo,“ usmívá se.

Co by asi tak Roman i Petr dělali, kdyby nebylo práce v chráněné dílně, napadá mě. Každý z nich tu pracuje dobrovolně a z práce má radost. Jejich život dostal řád, režim a smysl, můžou něco vytvářet a být užiteční. Jak člověka pozvedne, když může mít pocit, že je potřebný, a jak mu chybí, když není platný?

Vedle neratovské základní školy pro postižené děti sídlí i klasická mateřská škola. Tam chodí děti zdravé a všechny se potkávají na společném hřišti.
„Ty školkové děti jsou v mentálním vývoji kolikrát i napřed před těmi našimi, ale to vůbec nevadí. Naši mají kamarády, které obdivují, a zdravé děti zase vidí, že postižených dětí se nemusí bát, že jsou to taky jejich fajn kamarádi,“ popisuje ředitelka Havlíková, jak spolu děti z obou skupin vycházejí.

„Děti nikdy nemají problém, to jen rodiče ho můžou mít. Ale ne u nás. Když tu loni několik dětí ve školce končilo a odcházelo na základní školu do Rokytnice, přišly za námi jejich mámy a přinesly nám obrovský koš plný ovoce. Poděkovaly nám, že jejich děti mohly vyrůstat vedle těch našich.“

  • Nejčtenější

Je to šílený, hodnotily firmy práci řemeslníků, kteří opravili střechu

2. května 2024

Po zimě se často ukážou mnohé „vady na kráse“ domu, střechy nevyjímaje. Někdy nezbývá nic jiného...

Do garsonky v centru Prahy si přála majitelka z Kazachstánu styl Provence

29. dubna 2024

Zdálo by se, že do pražského bytu ve sto let starém činžovním domě žádná Provence nepatří....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Dům, kde je promyšlený každý detail, od kliky až po sprchový kout

3. května 2024

Dům na Dlouhém mostě, navržený architektem Zdeňkem Melicharem, ztělesňuje moderní pojetí...

Architekti mladé rodině šetřili peníze. V domě využili vše původní, co mohli

30. dubna 2024

Nový příběh starého domu se začal psát v roce 2018. Stojí na rohu ulice v klidné lokalitě na okraji...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

V červenci podepsali a před Vánocemi bydleli. Mělo to ale jednu nevýhodu

2. května 2024

Matúš, Ivana a jejich dvě děti si na samém konci okrajové části rovinatých Košic postavili na...

Dům s interiérem v černé a šedé není nudný ani studený, přesvědčte se

6. května 2024

Třípodlažní rodinný dům volal po rekonstrukci, proto majitelé oslovili ateliér BekArch. Architekti...

Havlíčkovy sady ve Vysokém Mýtu prošly unikátní obnovou. Středobodem je fontána

6. května 2024

Město Vysoké Mýto se před deseti lety pustilo do jedinečného projektu – obnovy historických parků,...

Architektura, bez které celebrity nedokážou žít. Občas se jim nevyplatí

5. května 2024

Láska, sex i vraždy, to vše se odehrávalo v domech, které jsou spojené s architekturou francouzské...

Vybourali příčku a obývací kuchyň jen září. Hvězdou je materiál, který roste

4. května 2024

Agne pochází z Litvy, nedávno se za prací přestěhovala do Prahy, kde si právě rekonstruuje svůj byt...

V 59 letech zemřela herečka Simona Postlerová, ještě v sobotu zkoušela

Zemřela divadelní a filmová herečka Simona Postlerová, bylo jí 59 let. Zprávu o úmrtí potvrdil nadační fond Dvojka...

Dara Rolins je po další plastice. Kritiku fanoušků nechápe, cítí se svěží

Zpěvačka Dara Rolins (51) se na čas stáhla z veřejného života. V tom období prodělala „estetický zákrok“ a na sociální...

Titěrné sukně i míčky na podpatcích. Zendaya vzkřísila trend tenniscore

S nadsázkou bychom mohli říct, že největší tenisovou událostí tohoto roku je premiéra snímku Rivalové. Aspoň co se módy...

Je to šílený, hodnotily firmy práci řemeslníků, kteří opravili střechu

Po zimě se často ukážou mnohé „vady na kráse“ domu, střechy nevyjímaje. Někdy nezbývá nic jiného než kompletní výměna....

Ukradené auto s AirTagem si našel, ale od policie dostal vynadáno

Vyjít ráno před dům a nenajít tam svůj vůz je noční můrou každého majitele. Do takové nezáviděníhodné situace se dostal...