Rodina získala v Pošumaví mlýn po rodičích a díky jedinečné poloze a idylické krajině jihozápadních Čech se do něj hned zamilovala. Proměna ošklivého káčátka v krásnou labuť však stála neuvěřitelné množství dřiny, času, peněz i energie.
Další zajímavé navštěvy najdete v časopise Můj dům
„Chtěli jsme maximálně zachovat původní ráz, ale také si neodepírat žádné pohodlí. Na rekonstrukci na klíč jsme neměli finance, takže nezbylo než ji provádět postupně po etapách a zapojit se i vlastníma rukama,“ popisuje designérka Jitka Kolaříková. Práce trvaly poměrně dlouho. „Vždy jsme totiž hledali dobrou kvalitu za optimální cenu, dobré, ale ne příliš drahé řemeslníky i materiál. Stavbu jsme sami řídili a organizovali, některé stavební prvky i vybavení jsme sháněli ve slevách, po bazarech, na aukcích apod.,“ vzpomíná křehká blondýnka.
Osobně nejen celou rekonstrukci navrhla a promyslela do každého detailu, ale také otloukla omítky, vyvezla stovky koleček s odpadem, natírala, brousila a prováděla všemožné další řemeslné práce.
„Jen úklid a bourání toho, co se už nedalo zachránit, trvaly dva roky. Pak teprve začalo budování a v podstatě dodnes neskončilo, protože práce na domě a kolem domu vlastně nekončí nikdy. Ještě zbývají úpravy zahrady a náhonu a chceme instalovat rekonstruované mlýnské kolo na místo, kde původně bylo,“ vysvětluje majitelka.
Většina domu zůstala bez omítky, odhalené kamenné zdivo připomíná venkovské domy v jižní Francii.
Staletý mlýn
Stáří stavby není jasné, první zmínka pochází z roku 1757, kdy byl původně panský mlýn prodán novému majiteli a pak vystřídal desítky dalších. Mouka se tu mlela ještě v 50. letech 20. století, pak už jej socialistická éra odsoudila k postupné devastaci.
Stavba na půdorysu písmene L má dvě podlaží a mohutné podkroví. Kromě mlýnice tu bývala kuchyň a tři světnice. Stodola na jižní straně musela být vzhledem ke špatnému statickému stavu zbourána. Hlavní přístup do mlýna vedl z hráze přímo do mlýnice v prvním patře a zůstal zachován dodnes. Na novém kamenném dláždění před domem můžete i zaparkovat.
Z předsíně lemované dámskou a pánskou šatnou se vchází do rozlehlé společné obývací místnosti, kde je dost místa na velké sezení, zákoutí na hraní karet, knihovnu, pracovní stůl a v budoucnu tu přibude ještě domácí bar a krb. Obývací pokoj je propojený s malou halou, odkud vede přístup k hlavnímu schodišti a do pokojů pro hosty (zelené a modré apartmá slouží hlavně pro návštěvy dědečků a babiček).
Ložnice rodičů je působivě „orámována“ trámy starého krovu a prostorově členěna sloupem se sádrokartonovým obložením a osvětlenou nikou. Přímou součástí ložnice je koupelna – masážní vana má výhled na rybník, umyvadla i s bateriemi se podařilo umístit pod okno.
Podkroví je mohutným hlavním vazným trámem rozděleno na dětskou část a část rodičů. Každá dcera má vlastní pokojík s koupelnou, volný prostor u schodiště se hodí na hraní a je tu i malá pohovka pro relaxaci.
„Manželovo nejoblíbenější místo v domě je ložnice,“ říká Jitka Kolaříková. Velká rohová místnost má okna na tři strany, takže společná rána i večery jsou pozlaceny slunečními paprsky.
Kromě manželské postele sem designérka přímo umístila i koupelnu. Masážní vana pod staletými trámy, koupel s výhledem na hladinu rybníka, kdo by se hlavě rodiny divil? Vedle ložnice je pracovna Jitky Kolaříkové a samostatná „pánská“ koupelna.
Kde se žije nejvíc
Přízemí je zčásti zapuštěno do hráze, kterou tvoří mohutný travnatý val. Malá hala u schodiště má přímý výstup na zahradu, pod schody je sedací zákoutí v příjemném přítmí, zvaném „červený salonek“. „Tady z celé rodiny nejradši sedávám já, krásně se tu povídá s návštěvami u skleničky vína,“ pokračuje hostitelka.
Ve velké rohové jídelně je provoz hlavně o víkendech. Kdysi nejstudenější a nejvlhčí část domu, kde se dříve pekl chleba, dnes zaujímá protáhlá, útulně zařízená kuchyň s malým jídelním stolem.
Celá rodina se schází v obývacím pokoji v prvním patře, kde dříve bývala mlýnice. Tón tu udávají zubem času poznamenané staré trámy, odrážející se od nového sádrokartonového stropu. Kromě ústředního sezení tu najdeme karetní stolek, čtenářské křeslo a malou pracovnu majitele.
Součástí přízemí je také koupelna a technické zázemí, kotelna, sklad a podobně. „Několik let tu byl kotel na dřevo, ale připravovat dřevo na topení dá dost práce, a tak jsme přešli na vzduchové tepelné čerpadlo a funguje to skvěle,“ vysvětluje Jitka Kolaříková. Důsledná rekonstrukce „až na dřeň“ dává záruku, že dům bude dobře sloužit i další generaci.
AutorkaJitka Kolaříková (1975) |
Velké zaujetí, nepředstavitelné množství práce a silný citový vztah jsou v domě znát na každém kroku, teplo domova tu rozhodně není žádné klišé.
Vyzařuje z něj úplně jiný duch než z některých luxusních staveb na klíč, které svědčí více o postavení a ambicích majitelů než o hodnotách, které představuje domov.
„V sytých barvách jsou především místnosti, kde jsem chtěla dosáhnout toho, aby prostor působil teple, tlumeně, přívětivě, uklidňoval a vytvářel pohodu. Ale muselo mi to dovolit využití místností, velikost prostoru a také orientace na světovou stranu. Zemité přírodní barvy jsou návratem k přírodě a mlýn se pro tyto barvy úplně nabízel,“ říká autorka rekonstrukce.
„Červený salonek“, hala u schodiště v přízemí, je vybavena k nerušenému posezení či popíjení v úzkém kruhu v ústraní. Podobných zákoutí je v domě několik, všechna mají intimní atmosféru, jsou vybavena originálně renovovanými kusy nábytku, starými lampami, obrazy a předměty, k nimž mají členové rodiny nějaký osobní vztah či vzpomínky.
Technické údajeZastavěná plocha: 233 m2 Bylo nutné provést izolaci zdiva proti zemní vlhkosti, udělat nové betonové základy a odizolovat je nopovou fólií s drenážní a ventilační funkcí a drenážní vrstvou štěrku. Zásahy do nosných konstrukcí proběhly pod dohledem statika. Masivní obvodové zdivo spolu s dřevěnými okny s izolačními dvojskly poskytují dobrou tepelnou izolaci objektu. Nová střešní krytina je z kanadského šindele, stav krovu neumožňoval použít břidlici. V budoucnu ji manželé plánují nahradit dřevěným šindelem. |
