V Rusku jsem pracovala v automobilovém průmyslu v nadnárodní společnosti, která tam stavěla továrnu. Kaluga leží v centrální části Ruska a je od Moskvy vzdálená 188 kilometrů.
Z hlavního města vede do Kalugy dálnice přes lesy a louky. Krajina je rovinatá a vůbec se nemění. Když silnici postavili, neměla pruhy ani středová svodidla. Vše se dělalo až dodatečně. Všichni jezdili strašně rychle, nehod bylo hodně. Nabouraná auta se skladovala na velké hromadě vedle jedné křižovatky kdesi v půli cesty.
Bydlení v Rusku |
S bydlením v městě s 350 tisíci obyvateli mi pomohla asistentka z naší firmy. Měla jsem na to dva týdny. V Kaluze poptávka převyšovala nabídku. Nic slušného a volného jsme nemohly najít. Prohlédla jsem si několik bytů v místních panelových domech, kde byla chodba tak ponurá, až z ní šel strach. Ve světlech chyběly žárovky, zdi nebyly roky vymalované a chyběla i omítka. Všude byl jen surový špinavý beton.
Navštívila jsem i byt v jednom z lepších paneláků. Vstupní chodba nebyla nic moc, ale za dveřmi nás čekalo luxusní zařízení. Nakonec jsem objevila k pronájmu domek nedaleko centra. V panelákové Kaluze to byl malý zázrak.
Voda za stovku ročně
TIP: Hledáte dům či byt?Vybírejte z více než 100 tisíc prověřených nabídek domů a bytů ve vašem okolí na Reality.iDNES.cz. |
Dům stál ve staré původní zástavbě mezi dřevěnicemi a paneláky. Zahrada byla oplocena vysokou betonovou zdí s ostnatým drátem. Domek byl čistý, teplý a měl tři místnosti. Stěny zdobily křiklavé tapety pestrých barev. Nábytek neurážel, i když často imitoval historický styl. V obýváku stálo akvárium s rybičkami.
Pronájem stál v přepočtu 20 tisíc měsíčně. Tolik peněz si většina Rusů za měsíc vůbec nevydělá. Dům pro mě pronajala firma, pro kterou jsem pracovala a ta také zařídila veškeré papírování s pronájmem i pracovním povolením.
Kvůli tomu jsem musela absolvovat lékařskou prohlídku, RTG plic, že nemám TBC, a testy krve, že nemám HIV. Lítali jsme do ČR a zpět dvakrát za měsíc a po každém návratu jsme se museli znovu hlásit, aby cizinecká policie měla přehled.
Pohled do kuchyně. Voda je v Rusku levná. Majitelé za celý dům platili ročně v přepočtu 100 korun.
Jídelní kout a část obývacího pokoje
Několik dní před stěhováním se u mě doma zastavila profesionální stěhovací firma, která věci zabalila a do týdne mi je měla nastěhovat do ruského domu. Moc jsem tomu termínu nevěřila, tak jsem naštěstí důležité zimní oblečení převezla v kufrech sama. Stěhování se nakonec protáhlo na pět měsíců. Ruská celnice totiž nechtěla mé věci vydat. Syn se dočkal saní až v květnu a největším zážitkem bylo pro něj setkání s jeho hračkami.
První den jsem si všimla, že je nutné opravit vodovodní baterii u umyvadla. Voda nekapala, rovnou protékala. Po nahlášení závady mi majitel nemovitosti sdělil, že ročně za vodu platí 200 rublů (100 korun), a tak to přece nevadí. Voda ale nebyla pitná. Tu jsme kupovali v pětilitrových kanystrech.
Následovaly starosti s plynovým kotlem. Stál v kuchyni a já se ho trochu bála. Mohl se regulovat přidáním a ubráním plynu, jenže to většinou zhasl. Proto jsme byt přetápěli a měli jsme i v mrazech otevřené ventilačky. V domě byl zavedený internet a byly zde dvě televize a satelit. České programy jsme nechytali.
Vlastní byt je pro Rusy nedostižný sen
Dům vlastnila mladá rodina s jedním dítětem. Chtěli si pronájmem přivydělat, a tak se odstěhovali do „garsonky“ v garáži. Žena nechodila do práce a měla stejně starého syna jako já. Později jsem jí zaměstnala jako chůvu. Prvních šest měsíců mi s hlídáním synka pomáhala má sestřenice, která se mnou jela do Ruska z České republiky jako jeho pečovatelka.
Pohled ze zahrady na sousední paneláky a náš betonový plot s ostnatým drátem.
Majitelé patřili k těm Rusům, kteří obdivují aristokratický styl nábytku z 19. století a luxusní kožené sedačky. V obýváku jsme měli jednu takovou imitaci historické komody a podobně měla rodina zařízenou i garsonku v garáži.
Běžní Rusové peníze na vlastní bydlení nemají. Banky poskytují hypotéky na šílený úrok. Tehdy mi říkali, že je to 20 procent a že si koupi bytu v paneláku ve městě nemohou absolutně dovolit. Vlastní byty mají většinou ti, co je zdědí. Moji ruští spolupracovníci, většinou vysokoškoláci do třiceti let, bydleli v malém panelákovém bytě 2+1 s rodiči a někteří i s babičkou.
Centrum Kalugy je moc hezké a udržované. Je to město, které má spoustu zachovaných dřevěných i zděných budov z 18. a 19. století v klasicistním a empírovém stylu. Ve městě je nedaleko přehrady a parku zajímavé muzeum kosmonautiky. To bylo oblíbené místo našich vycházek. Líbila se mi lidová architektura 100 let starých dřevěnic.
Výzva do cizinyVýzva do ciziny Zkušenosti s bydlením v cizině pošlete na adresu: bydleni@idnes.cz pod názvem Češi v zahraničí. K textu prosím připojte několik snímků svého bytu, pokoje nebo rodinného domu. Zajímavé a podnětné příběhy zveřejníme. |
Do centra jsme rádi chodili o víkendu na procházku a na jídlo. Klasické ruské restaurace mě nějak neoslovily, chodili jsme do hezké pizzerie a na palačinky. Rusové dávají do jídla rádi kopr, když si objednáte pizzu, musíte říct, že ji chcete bez kopru. Syn si užil spoustu zábavy na ruských hřištích, která nepodléhají normám EU, ale o to jsou zábavnější.
V létě jsme si dvakrát jsme si vyjeli do přírody za město. Už před první vesnicí skončila silnice a změnila se na polní cestu plnou bláta. Nedalo se jí projet. Cestovali jsme proto raději v zimě, kdy se dalo s hroty po sněhu a ledu lépe jezdit.
Příroda v těsné blízkosti města slouží bohužel místním jako skládka komunálního odpadu. Hezké období bylo od června do srpna, kdy bylo pěkné počasí a milosrdná zeleň zakryla to nevzhledné. I zahrada u našeho domu byla tehdy krásná a měli jsme z ní i vlastní jahody.
