Během svého narozeninového turné si dopřáváte chvilku relaxu. Jak si ten čas užíváte?
Já si vychutnávám každou vteřinu. Miluji, když se o mě někdo stará, když mě „ťunťají“, masírují. Předu si jako kočka. Na masáž bych měla chodit aspoň jednou měsíčně. Což slibuji, že budu dělat. Jinak cvičím, tělo musí držet pohromadě. Když si vezmete, že mám teď kolem sebe mladé kluky, tak se tam nemůžu belhat. Zavzpomínala jsem také na své začátky a začala jsem do toho dělat takovou hudbu trošku víc nahlas, temperamentněji a silněji. Takže tu fyzičku potřebuji, když na pódiu skáču skoro dvě hodiny.
Co je pro vás nejlepší aktivitou, co se sportu týče?
Chodím do posilovny, protože jsem měla v roce 1996 nehodu a mám sešroubovaný kotník. Nemůžu skákat, běhat, nic. Ale chodím do posilovny a jezdím na eliptikalu, u kterého koukám na televizi. Potom mám také na chalupě takové ty hůlky, takže nordic walking.
K fyzičce patří i jídlo. Odepřete si třeba svíčkovou?
Odpírám si skoro všechno. Ale miluji všechno a nenávidím lidi, kteří se mohou od rána do večera cpát a nehne se jim váha. A krom toho jsou to většinou lidé, kteří si to jídlo ani nevychutnají. Já o jídle můžu mluvit hodiny a hodiny. Mluvit, podtrhuji a prokládám. Kromě rajské a tlustého masa jsem všežravec. Užívám si nejen to jídlo, ale i vaření. Občas, když peču pro kamarády kačenky s bramborovým knedlíkem a se zelím, tak si samozřejmě dám. Ale nedám si jich dvanáct.
Zmínila jste, že máte kolem sebe mladé muže. Vyměnila jste nedávno kapelu. S tou původní jste byla 30 let. To už je vlastně takové manželství. Jaké to bylo?
No, bylo to strašné. A nedá se to udělat tak, aby se neublížilo. Ale udělat jsem to musela. Sama za sebe jsem to prostě musela udělat, protože se mi zdálo, že stagnuji. Že to usnulo na místě, že chci ještě něco. A v tomhle rozpoložení mě právě oslovila kapela Amsterdam, že si mě vybrali a chtěli by se mnou zpívat. Já jim říkala, ať si nazkouší pár mých písniček. Byla jsem na zkoušce, oni zahráli, já si zazpívala a hned jsem věděla. Pak už mě čekalo jen to strašné. Říct to tomu Golemu. Stálo mě to hrozně sil, ale dala jsem to.
S vaším turné se pojí nejen narozeniny, ale i nové cédéčko.
Pojí. Já se po posledním cédéčku zařekla, že už nemá cenu nic vydávat, protože zaprvé to vychází v nákladu modrého mauritia a zadruhé se ta muzika už přehrává úplně jinak než na cédéčkách. Kluci ale přinesli nové písničky a tak pěkné, že jsem si říkala, že by byla prostě škoda je nenazpívat. Tak jsem si k pětašedesátinám udělala radost a udělala si ještě novou desku. Jmenuje se Blázni. Je to podle jedné písničky, která je krásné tango, a také proto, že si myslím, že my jsme blázni, že vydáváme cédéčko. Ale chtěli jsme si udělat radost. Třeba si ho i někdo koupí.
Jak budou probíhat oslavy?
Já vám řeknu, že od určité doby narozeniny neslavím. Teda neslavím. Já je slavím, ale takovým způsobem, který je pro mě nejvíc, a to koncerty. Takže to v předvečer svých půlkulatin oslavím 18. listopadu v Lucerně se svým publikem a to je pro mě ideální stav. Užít si to s lidmi, které mám ráda, a kteří mají rádi mě. Doufám, že nám to ještě chvíli vydrží.
Věra Špinarová a Petra Janů před společným turné v roce 2015
Štvala vás někdy muzika? Přece jen jste v branži už pětačtyřicet let.
Hudba je pro mě vším. Nejen radost, ale i lék na splín a starost. V mém životě mi mnohokrát pomohla. Třeba i s vyrovnáním se s odchodem mé velké kamarádky Věry Špinarové. Byla to a stále je velká bolest. Navíc si čím dál více uvědomuji, jak často kolem mně ordinuje smrt. Několikrát denně si uvědomím, jaké mám obrovské štěstí, že tu stále jsem a lidé chtějí slyšet mou hudbu. Jsem za to vděčná, pokorná a moc za to všem mým příznivcům děkuji.
Když nepracujete, obklopujete se ráda muži či kamarády?
Baví mě být sama. Chlapa k životu opravdu nepotřebuji, mám mnoho kamarádů kolem sebe a jsem spokojená.
A co hudba? Posloucháte něco?
Ne, nic. Poslouchám si ticho, courám se po lese. Mám dům uprostřed lesa, je tam takový palouk, kde jsou tři baráky. Z toho dva celoročně obývané, takže nejsem úplně sama. Ale je to od sebe daleko. Miluji ráno, když se třeba třpytí rosa, já sedím na zápraží s kafíčkem a jen čučím, jak se ten les probouzí a nebo večer zase usíná. Je to prostě pohodička.
Když se zeptám ještě na koníčky, kromě cestování, zahrádky, máte ještě nějaké?
Ne. Já mám to štěstí, že mám jako koníčka povolání. Celý život dělám to, co mě baví a ještě za to dostávám docela slušné peníze.
Živila jste se někdy něčím jiným než zpíváním?
Ano. Na začátku své budoucí kariéry jsem byla úřednice. V šest ráno jsem se tři kilometry do kopce trmácela na autobus. Bylo to děsný a já po dvou letech zjistila, že tohle nechci.
Soucítíte třeba proto s úředníky, když jste si to odzkoušela na vlastní kůži?
Já z nich mám hrůzu. Když přijdu na úřad, tak se chovám jako totální pitomec, protože mně vždycky něco chybí, nebo si s tím nevím rady, vůbec tomu nerozumím. Ty formuláře jsou psané jazykem, který sice připomíná češtinu, ale já vůbec nerozumím, co po mně chtějí. Vždycky se k tomu ale přiznám. Přijdu k okýnku a řeknu: „Prosím vás pěkně, já tomu vůbec nerozumím. Vy tomu rozumíte, můžete mi poradit?“ Udělám ze sebe úplného pitomce a úředník, vědom si své převahy, mi vyhoví. Takže tahle strategie se mi vyplatila. Ale jinak mám panickou hrůzu, když musím jít na úřad.
Petra Janů a její nová kapela Amsterdam
Využila jste někdy toho, že jste známá? Třeba když vás zastavila policie?
Státní policie je občas tolerantní, ale musí to být chlap. Jakmile je v uniformě ženská, tak vím, že okamžitě zaplatit a na shledanou. Ženská, jak má uniformu, tak s ní nesvedete vůbec nic. Navíc narážím na generační bariéru. Tudíž to, že jsem Petra Janů, neznamená, že mě mladí znají. Já taky neznala zpěváky mé babičky. To tak prostě je. Už se i raději vyhýbám trapným momentům. Když někam přijedu zpívat a vidím, že je tam mladý pořadatel nebo vrátný v kukani, tak hned ve dveřích říkám: „Dobrý den, jsem Petra Janů, jdu sem zpívat“, abych se nedozvěděla: „A vy jste kdo?“ Beru to s humorem, jsem v tomhle spíš chlap. O sebe se umím postarat sama.
Za což asi u mužů moc nesbíráte body…
To tedy ne. A zadruhé jsem na to vždycky doplácela. Kdybych byla taková ta křehounká, co vzdychá, nemůže a občas omdlí, tak bych na tom byla určitě líp. Ale nestěžuji si. Svůj život miluji takový, jaký ho mám.
Máte nějaké přání, které byste si ještě chtěla splnit?
Nechci, aby to znělo neskromně, ale za celý svůj život, se mi splnilo úplně všechno, co jsem chtěla. Užívám si tu nadstavbu, ty Slavíky a zlaté desky. Všechno jde hlavně pryč a zapomenete na to. Pro mě byl velmi důležitý rok 1996, když jsem měla bouračku. Během vteřiny se vám obrátí život vzhůru nohama a všechno, co jste si mysleli, že o to nikdy nemůžete přijít, že všichni k vám vzhlížejí, vůbec není pravda. Přátelé, kteří vás plácali po ramenou, ti jsou okamžitě pryč. Strašně jsem si srovnala život. Víc si ho užívám a raduji se z každého rána. Nechci se nikam sápat. Dávám si cíle takové, které vím, že si splním. Nemám ty přehnané ambice, abych pak byla plná mindráků. Velmi mi ten strašný životní zážitek pomohl do budoucna. Díky tomu vím, že když bych náhodou měla nějaké roupy, jak říkala má babička, šlápnu na ten můj bolavý kotník a hned se mi rozsvítí.
