Štáb pořadu se vydal do tří českých ženských věznic ve Světlé nad Sázavou, Velkých Přílepech a Opavě. Sleduje v nich osudy vězeňkyň, které se chtějí podělit o svůj životní příběh a které za mřížemi odpočítávají dlouhé měsíce a roky do propuštění.
Velmi silný je příběh pětačtyřicetileté Michaely, která skončila za mřížemi kvůli dopravní nehodě. Podle jejích slov řídil auto její přítel, když do vozovky bez rozhlédnutí vstoupil starý pán. Otřeli se o něj jen zrcátkem a zpočátku všechno vypadalo jenom jako nepříjemnost, přítel proto požádal Michaelu, aby vzala řízení na sebe, protože měl předtím pivo. Před příjezdem policie si tedy Michaela přesedla na místo řidiče a policistům pak tvrdila, že řídila.
Příliš pozdě na nápravu
Druhý den si to rozmyslela a na policii chtěla říct pravdu, ale právník jí to prý rozmluvil s tím, že by dostala trest za křivou výpověď a i bez toho vše pravděpodobně skončí jenom podmínkou. Sražený chodec byl ale starý pán ve špatném zdravotním stavu a na následky autonehody nakonec zemřel. Z dopravní nehody se tak stalo usmrcení z nedbalosti a policie začala konat. „Podcenila jsem to. Vůbec jsem si neuvědomovala, že bych mohla jít opravdu do vězení,“ říká Michaela se slzami v očích.
Když se její přítel následně přiznal a snažil se docílit znovuotevření případu, soud už mu neuvěřil. Michaela tak nastoupila do výkonu trestu, kde by měla pobýt 15 měsíců. Michaela ani v tu chvíli podle svých slov nemohla uvěřit, že by mohla opravdu skončit ve vězení. Až po několika měsících za mřížemi pochopila, že již není cesty zpět a že si opravdu bude muset odpykat svůj trest.
Podle vychovatelky z věznice ve Velkých Přílepech je Michaela trochu jiný typ než její spoluvězeňkyně. Velmi lítostivá a hodně pláče, vychovatelka je zároveň přesvědčená, že na svobodě je to velmi sebevědomá žena a vězení je pro ni opravdovým trestem. Monotónní dny si ukracuje činnostmi jako je malování, vystřihování a lepení a snaží se soustředit na to, co bude po návratu na svobodu. Nyní se upíná zejména ke své žádosti o podmínečné propuštění, za mřížemi zvanou pépéčko. Díky svému dobrému chování a bezproblémovosti má snad šanci uspět a vrátit se k dosud bezproblémovému životu.
Nejistá budoucnost
Tím si není jistá Kateřina, která se od svých čtrnácti let potýká s drogovou závislostí. Šestadvacáté narozeniny slaví za mřížemi opavské káznice, kde zároveň podstupuje toxikologickou léčbu. Na scestí se dostala už ve čtrnácti letech, když se zamilovala do narkomana. Brzy s ním začala užívat pervitin, zanedbávala školu a nakonec ji z ní vyhodili. Když si její matka našla nového přítele, přenechala tehdy 17leté dceři garsonku, ale Kateřina s přítelem neplatili nájem a skončili na ulici. Už tehdy začali společně krást. Kateřina otěhotněla, přítele zavřeli do vězení a ona se na chvíli dokázala vzpamatovat. Žila u matky a vychovávala své první dítě, po propuštění přítele s ním ale znovu spadla do drog. K drogové závislosti pak přidala ještě hraní automatů, na které si znovu obstarávala peníze krádežemi.
„Kradla jsem od šestnácti let, dokud mě nezavřeli,“ říká matka čtyř dětí, která by po opuštění vězení ráda začala žít svou druhou šanci. Bojí se ale, že to nedokáže, protože i krádeže se pro ni staly podle jejích slov závislostí.
„Chodila jsem krást, i když jsem to nepotřebovala. Byla jsem pyšná na to, že to umím,“ přiznává a zároveň si uvědomuje, v jak špatném rozpoložení se tehdy nacházela. Proto se teď snaží soustředit zejména na léčbu své závislosti a terapii. V té se musí zamýšlet třeba nad tím, jak se cítily oběti jejích trestných činů.
