Už jako malá jsem byla často nemocná a mnohokrát jsem byla v nemocnici.
Ve třech letech jsem jako poslední neočkovaný ročník onemocněla s příušnicemi, které měly tak závažný průběh, že jsem po nich trvale ohluchla na pravé ucho. Z těch vážnější nemocí to ale asi bylo tak to nejmenší, neboť tělo si na tento handicap zvykne, a dnes mi to už nepřijde, že bych byla nějak znevýhodněná.
Nejdříve anorexie, pak bulimie
Větší zásah přišel ve třináctém roce života, to jsem jako holka, která se chtěla líbit, začala řešit svoji postavu a hmotnost. Nejdříve jsem se začala natolik omezovat v jídle, až se z toho vyvinula anorexie, která časem přešla v bulimii. S tou jsem se potýkala velmi dlouho až do dospělosti.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Trýznila nejen mou duši a tělo, ale také peněženku. Neboť tato nemoc spočívá v tom, že jíte velké množství jídla, které následně záměrně vyzvracíte, abyste nepřibrali. Toto jsem provozovala denně třikrát až čtyřikrát, což stojí nemálo peněz. Takže jsem vlastně časem vydělávala jen na jídlo.
Alkohol, kokain a nakonec schizofrenie
Později v dospělosti jsem vytloukala klín klínem a začala se z toho utápět v alkoholu a utišujících prášcích. Na alkoholu jsem se stala závislá a postupně přišla také závislost na kokainu. Na psychiatrii jsem potom v průběhu tří let strávila dohromady přes půl roku.
Postupně se mi rozjela velmi těžká schizofrenie a já začala slyšet hlasy. Hrozné utrpení. Žila jsem mimo realitu v obludném, obskurním světě. Ale aspoň to mělo jedno velké plus. Ty šokové stavy ve schizofrenii mě zbavily bulimie.
Díky abstinenci od návykových látek a nastavení správné medikace jsem se výrazně zlepšila a dnes žiji téměř plnohodnotný život. Možná se trochu straním lidem a nemohu pravidelně pracovat, ale to je jen maličkost oproti tomu hroznému období, které mám za sebou.
Vážím si každého dne, kdy je mi dobře a kdy mě nic nebolí. Z toho všeho, co jsem prodělala, mám nemocné také srdce a žaludek, ale pod medikací je to docela v pohodě. Navíc mám dceru, tak přece pro ni musím nějak fungovat.
