Nad otázkou, kdo vlastně vymyslel minisukně, debaty dodnes nekončí. Vážným kandidátem je francouzský návrhář André Courrèges, ale mnozí znalci sázejí na Mary Quantovou – už proto, že právě v její rodné Anglii se na přelomu padesátých a šedesátých let zdvihla vlna revoltujícího mládí.
"Anglie je bohorovná a mládež touží slyšet třeskot rozbíjeného skla," komentoval to britský časopis Vogue. Uvolněný Londýn, v němž se citelně prosazovala kultura teenagerů, se postavil proti stále velmi dámské a luxusní módě reprezentované Paříží. A Quant do toho vpadla sršící energií, hravostí a náležitými nápady.
"Dobří návrháři musí umět zachytit ducha doby a interpretovat jej ve formě oblečení dřív, než ostatní začnou cukat konečky nervů," vzpomněla na to později. "Dokázala jsem začít v okamžiku, kdy se ve vzduchu začalo něco tetelit."
To tetelení zahájilo éru krátkých sukní, dlouhých nohou, chlapeckých sestřihů, tenkých postav, plochých hrudníků, obrovských očí a velmi dívčího, až školáckého vzhledu, s nímž vítězila modelka Twiggy. Mary sice neměla její výšku, ale byla štíhlá, vypadala mladě a taky se tak cítila. Její móda představovala to, v čem jí bylo dobře, a co z ní právě proto udělalo autoritu.
Zásluhy šíleného pyžama
V 60. letech, kdy sukně svých modelů ušmikla na šokující délku vysoko nad kolena, jezdil po britských silnicích maličký, mezi mládeží kultovní automobil Morris Mini, z jehož názvu si Mary vypůjčila druhé slovo. Tehdy už se svým manželem Alexanderem Plunket-Greenem vedla v Chelsea na King´s Road butik rozverně nazvaný Bazaar a nabírající klientelu hlavně mezi bohémy a studenty.
Mary Quantová
|
Na adresu kratičkých sukní později řekla: "Byly to právě holky na King´s Road, které vynalezly mini. Dělala jsem jednoduché, mladistvé šaty, ve kterých se můžete pohybovat, běhat, skákat, a chtěla jsem je dělat v délce, jakou si zákaznice přály. Sama jsem nosila krátké, ale ony říkaly 'kratší, kratší'…"
O Bazaaru se brzy mezi mladými Londýňankami dobře vědělo, ve srovnání s ostatními obchody jeho výloha zářila ztřeštěnými dekoracemi ve stylu pop-artu a psychedelické barvitosti, uvnitř zněla muzika. Zpočátku Mary prodávala to, co nakoupila jinde.
Jenže úspěch vlastnoručně stvořeného "šíleného pyžama", které si v roce 1955 oblékla na otevření butiku, byl tak velký, že se záhy objevilo na stránkách renomovaného časopisu Harper´s Bazaar a začali je kopírovat až za oceánem. Tehdy se Mary rozhodla, že tohle je pro ni ta pravá cesta.
Nebyla vyučená švadlena, vystudovala výtvarnou školu a krejčovině se učila po večerech, ale hlavně nenašla návrháře, který by s její představou mladého stylu souzněl. Tak se do toho dala sama. "Stáli jsme na začátku ohromné renesance v módě. Oblečení, které jsem vytvořila, dokázalo přesně vystihnout trend mezi mládeží, představovaný vinylovými deskami, espresso bary a jazzovými kluby."
Nosit PVC? Proč ne
Ještě v 50. letech bylo pro leckterou ženu nemyslitelné vyjít na ulici bez klobouku a rukavic. Nastupující generace to nejen odmítla, ale řadu klasických zásad postavila na hlavu. A přesně tak si s módou hrála Mary Quantová. Na kalhoty se nebála vzít satén nebo samet, na denní šaty lurex nebo krajku. Nešetřila zářivými barvami, tak kontrastujícími s decentními tóny dosavadní módy.
Bodovala s bílým plastovým límcem, který se dal k čemukoli připevnit a rázem změnil svetr nebo šaty. Z PVC navrhla pláště a holínky s nízkými podpatky, kterými doplnila minisukně. Využívala barevné punčocháče, prosadila kalhotový kostým, jednoduché pouzdrové šaty s geometrickým vzorem, krátké kalhoty zvané hot pants.
V polovině 60. let přišla s make-upem v krabičce, která obsahovala celý repertoár barev pro líčení a lehce se vešla do kabelek. Ty navíc opatřila dlouhým páskem pro zavěšení přes rameno.
Udávala tón i svým geometrickým sestřihem od kadeřníka Vidala Sasoona. "Jeho účesy byly perfektní protiváhou k mým dlouhonohým minisukním," vzpomíná ve své autobiografii.
Plná peněženka není důležitá
Bazaar v Chelsea brzy přestal stačit, otevřela druhý, pak další a další, nakonec jich v Anglii bylo na sto padesát a více než dvakrát tolik po celém světě. Pracovaly pro ni desítky dílen. Vyvážela do zemí od USA po Japonsko. Zavedla kosmetickou řadu Quant´s.
Nakupovat k ní chodily filmové hvězdy i přítelkyně Beatles, a když si George Harrison bral modelku Patti Boydovou, měla šaty od Mary. Přesto se Quantová navzdory komerčnímu úspěchu snažila držet ceny na uzdě tak, aby vyhovovaly mladé klientele, o kterou stála. Proto se zrodila konfekce Ginger Group.
Letos v únoru oslavila Mary Quantová osmdesátiny. V roce 2000 se vzdala pozice designové ředitelky své firmy, kterou pak koupili Japonci. Ale legendou zůstala. Možná opravdu nevynalezla minisukni a ani barevné punčocháče nebyly její nápad. Podařilo se jí něco důležitějšího.
Podobně jako Coco Chanel i ona rozehrála novou éru oblékání a v 60. letech pomohla stvořit nový typ ženy, kterým už ovšem nebyla dospělá, movitá paní, ale veselé děvče s občas poloprázdnou peněženkou. Ano, kult bezstarostného mládí. Ostatně platí dodnes.
