Vizitka
|
Měníte pravděpodobně historii módy v Čechách a přitom jste pro nás tak trochu "cizinka". Vaše jméno je spjato spíš s módní mekkou Milánem. Co vás sem přivedlo?
Na české scéně jsem dost dlouho, ale protože je pořád hodně uzavřená a stále se formuje, asi nejsem pro veřejnost dost známá. Něco jiného je odborná sféra, tam si troufám říci, že není člověk, který by mě neznal.
Teď máte příležitost se ukázat. Blížící se Prague Fashion Weekend bude i pod vaší taktovkou aspirovat na úroveň světových týdnů módy. Měníte koncepci nastavenou ve dvou minulých ročních, co na ní bylo špatně?
Byla to show pro show a na to není nikdo zvědavý. Stojí to moc peněz, které sice proč neinvestovat, ale musí se vrátit! Jde přece o prezentaci módy a ta je pro lidi a musí se k nim dostat. Že vidělo v pražské Pařížské ulici tisíc lidí párkrát desetiminutovou přehlídku, je k ničemu. Vy potřebujete fotky a videa z té nabídky pestrosti módy šířit dál, potřebujete s ní seznamovat lidi. A od toho jsou tady média, která neměla v minulých letech co psát. Nikdo jim žádné kvalitní výstupy nedával a už vůbec je kontinuálně neseznamoval s návrhy českých designérů.
Neříkejte, že naše média přinutíte reflektovat módní kolekce místo modelek v nich oděných a přítomných celebrit?
Máte pravdu, že to bude s módy znalými odborníky běh na dlouhou trať, a to nemluvím jen o českých novinářích. Tady chybí profesionalita v celé infrastruktuře tohoto byznysu.
Začněme s novináři. V čem jsou zahraniční lepší?
To je zásadní rozdíl, oni vědí, co je móda. Redaktorka italské Vogue sice nezná jméno Talavašková (česká návrhářka - pozn. red.), ale ona ho nepotřebuje k tomu, aby při pohledu na její model řekla, že ji zajímá. Bohužel u nás odborníci módě nerozumí. Znají ji z obrázků, nevyrostli s ní, neosahali si ji a neumí ji vnímat. Když jim dáte halenku označenou YVS, pochválí ji, ale co když jste ten label jen přešili z originálního kousku? Myslíte, že poznají váš malý podvod?
Nemáte z takového amatérismu strach při pořádání přehlídek v Praze? Zvlášť, když budete představovat málo známé české návrháře, o kterých česká média zatím nepsala?
Naštěstí je tady pár rodících se odborníků, kteří módu vnímají a už mají nějakou váhu.
To je překvapení, žádné zavedené ženské módní tituly?
Myslíte Bazaar a Elle? Tam jsou vazby na reklamu, což jen zapadá do špatného principu fungování mikrosvěta módy tady. A český návrhář si placenou prezentaci nemůže dovolit.
Znamená to, že se o jeho tvorbě tím pádem nebude psát?
Neřekla bych to tak generálně, o těch známějších, jako je třeba Taťána Kovaříková, občas napsat musí, ale daleko víc budou tlačit Louis Vuitton a Pradu. Bez ohledu na to, že i já mám Pradu ráda, mi vadí ta nevyváženost. Jsme přece v Čechách a máme svůj trh a své tvůrce. A lokální edice těchto titulů by právě jim měla dávat prostor.
Móda pro každou příležitostModissimo.cz nabízí módu podle aktuálních trendů za skvělé ceny. Vybírat můžete třeba z široké nabídky dámských halenek a topů. |
Ale třeba o Jakubu Polankovi se píše, i když neinzeruje. Stačilo, že se redakce doslechly o jeho dobytí Paříže?
No jasně, ale to je smutné. Dokud návrhář nevyjede, nevšimnou si?
Proto sama nosíte modely českých designérů, abyste někoho probudila a někdo si všiml?
Miluju je. Nosím skoro všechny: Jakuba Polanku, Denisu Novou, Pavla Ivančice, Natálii Steklovou, Hanu Stoklasovou, Zuzku Veselou a různé další. Momentálně mám na sobě Zuzanu Kubíčkovou.
Víte, že nevím, kde se vlastně jejich modely dají koupit?
To nejste sama. To je jen další problém české scény. Jednoduše neprodáváme. Polanku a další z těch, co mám já v šatníku, tu prostě nekoupíte. Nemají tu kde prodávat, chybí jim podpora. Nemáte-li za sebou investora, neškrtnete si. Tlačí vás čas na navržení, ušití a prodej kolekce, abyste co nejrychleji vydělali na nájem a zaplatili dodavatele. A přitom móda potřebuje opak, chce čas. Nová značka si klidně i dva roky hledá svého zákazníka. Jenomže pro nás je už jedna sezona moc a zoufalí designéři pak začnou dělat "trička", aby vůbec něco prodali, a to je konec.
Co dalšího tu selhává?
Stále ještě nevnímáme, že na prvním místě je designér. Všechny další profese jako jsou stylisté, make-upisté, redaktoři, hair stylisté i fotografové jsou na něm závislí. Nebýt jeho, nemají co dělat. Je to týmová práce, ale pozice tvůrce by se měla ctít. My designéry upozaďujeme a stavíme to na nějakých pseudocelebritách a na lidech, kteří rozhodují o tom, co je móda.
A ti se rekrutují odkud?
Všechny časopisy téměř bez výjimky pracují s nafouklou bublinou a té se říká PR. Vím, že slouží dobrým věcem, ale všeho moc škodí a nezbývá pak prostor pro ostatní. A pak jsou tu určitě i lidé, kteří nám pseudomódní trendy denně předkládají třeba v podobě oblečení televizních moderátorů.
Říkáte, že české tituly upozaďují české návrháře, ale není to trošku vina toho, že naši designéři to prostě tak dobře neumí?
To nebude ten důvod, i když je to svým způsobem pravda. Oni nemají, na rozdíl od designových návrhů, kolekce dobře technologicky zvládnuté. Najít dobrého technologa, dílnu a krejčovou, která vám model dobře ušije, je pro designéra v Čechách nadlidský úkol. Buď není, anebo o sobě prostě nevědí. Chybí provázanost oborů.
Zametli jsme s tradicí textilního průmyslu a s řemesly a není, kdo by tyhle věci učil. Mimochodem proto jste i vy, coby vystudovaná textilačka, odešla odsud do zahraničí?
Dalo by se to tak říct. Ale dlouho jsem si to nechtěla připustit. Měla jsem srovnání se světem už léta, než jsem odešla do Milána, ale zůstávala jsem v Čechách s vírou, že módu budu tvořit doma.
Když se český sen rozplynul, nelákalo vás pokračovat v kariéře modelky, kterou jste ještě při studiích úspěšně začala?
Já se nikdy nevzdala své vystudované profese. Věděla jsem, že modelka je dočasná kariéra. Ta pravá byla vždycky tvůrčí. Díky modelingu jsem však měla možnost vycestovat a poznat opravdový, funkční a profesionální svět módy.
Co jste zjistila?
Tam jsem pochopila, o jaký jde byznys, v čem je význam jednotlivých profesí a jaké je tempo týmové práce. Designér tvoří design oděvu, stylista jeho kolekci kombinuje, modelka odprezentuje, fotograf vytvoří ideový obraz dané kolekce a média by k němu měla podat zasvěcené informace a názory lidem, pro které je designér vymýšlel. Současně mi tam došlo, jak moc je u nás tahle branže neprofesionální.
Očima autorkyOlo, jak se v branži Oldřišce Křížové říká, je velmi zajímavá žena už na první pohled. Vymyká se svým vzhledem mainstreamu ve všech směrech. Téměř nenalíčená, ale pečlivě upravená se všemi detaily. V účesu, který sluší málokomu, vlastně nikomu, ale jí velmi. Oblečená ryze žensky, přesto v minimalistickém duchu, líznutém mužským elementem. Můžete se na ni dívat dlouho a neomrzí vás. Sešly jsme se v designovém hotelu, i proto, že její vkus je tak nějak ušlechtilý: žádné okázalosti, nic výstředního, kus tradice a hodně originální inspirace. Když začne mluvit, nezapře velké odhodlání bojovat s nešvary. Idealistka? To bych neřekla, na to má příliš pragmatické soudy. A i kdyby, jí to sluší. |
Před skoro dvěma lety jste odešla za prací stylistky do Milána a zpátky vás na čas přivedl až nyní Prague Fashion Weekend. Moc pokroku tu podle všeho nevidíte. Jak vlastně chcete zjednat nápravu?
Vedle médií chceme za designéry přivést i majitelky butiků z celé republiky a nákupčí, kteří dosud nevěděli, že lze něco takového pořídit pro svůj prodej. Máme v úmyslu celý systém plně zprofesionalizovat, propojit jeho jednotlivé složky mezi sebou a přivést k nim třeba i mecenáše, kteří je podpoří. Venku už to funguje dokonce tak, že malé individuální značky podporují samotní velcí návrháři. Cena za jejich módu pak letí nahoru a mladý, nadějný tvůrce má o start postaráno.
Vy máte ale pro letošek zřejmě skromnější cíle.
Víme určitě, že musíme vydržet další roky, letos jde především o nastavení komunikace mezi obory a o důvěru. Zřejmě vyvezeme i některého designéra do Německa a možná NYC, ale největší kus práce nás čeká doma. Nejprve musíme harmonizovat sled dějů v domácí módní branži a pak teprve můžeme komunikovat se světem.
Až splníte svou misi v Čechách, vrátíte se natrvalo do Milána?
To ne, nebudu tam mít trvalou práci, nejsem Italka. I v módní metropoli omezili kvůli krizi práci pro cizince a dávají přednost svým. Jako stylistka úzce spolupracující s návrháři a modelingovými i reklamními agenturami se uživím docela dobře v každém epicentru módy.
Netrpí tím vaším kočováním osobní život?
Můj život je moje práce. Navíc nemám děti, o to snazší je pro mě někam přesídlit.
Přítele nebo přítelkyni nemáte?
To je zvláštní, takhle se mě ptá hodně lidí. Jsem momentálně single, můj již bývalý přítel, umělec, odjel do Marseille. Víte, místo dětí mám svou profesi.
Promiňte mi tu otázku, ale rozumím tomu tak, že je nemůžete mít?
Nechci je. Tedy neříkám, že nikdy, protože třeba potkám někoho, s kým se můj pohled změní, ale zatím je nevidím v mém životě.
Sledujte, které znašich čtenářek se objeví přímo na mole v rámci Prague Fashion Weekendu. |
Vaše touha po dětech závisí na muži?
Jsem hodně senzitivní a partner je pro mě velmi důležitý. Možná proto, že jsem zažila pár vztahů, které mě značně vyčerpávaly, jsem si uvědomila, že takhle to nechci. Jsem člověk, který je schopen hodně dát, ale potřebuje taky někdy dostat. Bez harmonie mi to za to nestojí.
Cítím správně, že vám někdo hodně ublížil?
Tak jako podporuju českou módu generálně, tak podporuju svého partnera. Nejsem kritik jeho tvorby a nechci, aby byl on kritikem mé. Když někoho miluju, tak mám ráda i to, co dělá.
Buď všechno, nebo nic, s tímhle přístupem to asi nemáte snadné. V případě bojů o hrdost české módy to má smysl, ale v osobním životě? Není pro vztah lepší kompromis?
Jak pro koho. Záleží, co vás formovalo. Náš táta nás s mámou a bráchou opustil a já vidím rodinu jedině jako kompletní. Já nepotřebuju samečka, nejsem zvířátko. Nechci být svobodná matka. Jsem docela duchovní člověk, pocházím z věřící rodiny a pro mě to musí zapadnout na všech rovinách.
Neúplná rodina podle vás nefunguje?
Ne. Jsem v tomto ohledu klasik, dítě potřebuje i otce.
Vy evidentně taky...
No jasně, to je mužský princip a ten do života potřebují holka i kluk. Vy se musíte naučit vnímat obě role. Jinak vám to v životě prostě nebude klapat.
Vyčítáte tátovi, že odešel?
To, že rozbitou rodinu vnímám jako nefunkční, neznamená, že nemám ráda svého otce. Nebylo jiné východisko. Jsem asi schopna rozluštit, co se v té době dělo, i když máma o něm nikdy neřekla půl slova špatně. Mluvily jsme o tom, až když jsem byla dospělá.
Objevil se v jeho životě někdo jiný?
Ano.
Je-li vám oporou víra, mohu se zeptat jaká?
Nemůžu říct, zda jsem katolík nebo evangelík. O to ani nejde, to jsou politické strany. Jde o člověka a jeho vnitřní víru.
Věříte v obrození české módy?
Věřím, ale nebude to za rok. To je jako s dítětem. Musíte ho držet za ruku a učit chodit. A to chce čas. A tady to zatím nikdo nevydržel. Tak nám držte palce.
