Osmiletá Terezka je vozíčkářka a nikdy o ní nikdo nestál. Hned jak se narodila, putovala do kojeneckého ústavu a když se zjistila její diagnóza, stěhovala se do Ústavu sociální péče. Její jméno se pak léta objevovalo na prvních místech seznamu dětí vhodných k adopci, osvojení či pro pěstounskou péči.
Jenomže dítě po mozkové obrně, které se na vlastní nohy bez opory nepostaví a ani ruce ho dvakrát neposlouchají, nikdo domů nechtěl. A tak Terezka vyrůstala v ústavu s různě postiženými, mezi nimiž přece jen velmi vynikala. Už jen tím, že mluvila. Nehledě na to, že ostatní převyšovala i svou inteligencí.
"Navíc má úžasnou povahu," obdivuje ji dnes její nová máma Markéta Langerová. "Je milá, veselá a snaživá. Musí často cvičit a zatímco jiné děti třeba odmítají, ona cvičí ráda a dělá velké pokroky," chválí ji.
Terezka přes internet
Tereza potřebovala rodinu a Langerovi zase hledali své dceři sourozence. Markétini synové z prvního manželství studují a ona si s novým partnerem ještě pořídila benjamínka. Jenomže po porodu bylo jasné, že Elišce vlastního sourozence už nepořídí.
"Nechtěla jsem, aby Eliška vyrůstala sama. Na druhou stranu jsem ale už nestála o kojence," vzpomíná Markéta na dobu, kdy se s manželem Romanem přihlásili jako zájemci o dítě na městském úřadě. "Kdo chce adoptovat, čeká dlouho, proto jsme se rozhodli pro pěstounskou péči, i tak trvalo skoro rok od podání žádosti, než jsme prošli testy a školením," vzpomíná a z vedlejší místnosti je slyšet dětský smích a hlas jejího manžela.
Langerovi si Terezku poprvé "půjčili" předloni na vánoční svátky v době, kdy ještě jako pěstouni úředně schváleni nebyli. Porušili tak běžný postup: úřady náhradním rodinám hledají vhodné děti až teprve ve chvíli, kdy rodiče projdou poměrně náročnými testy, které mají zaručit, že se dítě dostane do dobrých rukou.
Terezku si totiž našli sami přes internet. "Věděli jsme, že pokud chceme dítě starší než je naše Eliška, a té byly necelé dva roky, mělo by mít nějaký handicap. To proto, aby zůstala zachována hierarchie v rodině, aby nově příchozí člen nepřeskočil naši dceru. Psychologové se zároveň shodují, že dítě s menším handicapem to má v životě těžší, protože se snaží zdravé dohnat, ale vozíčkář už je status. No a pak jsme na stránkách Fondu ohrožených dětí objevili Terku a dojeli se na ni podívat."
Cestou obě tiše brečely
Jenomže Terezka nežila v žádném ústavu v okolí Brna, kde Langerovi žijí a odkud by jim městský úřad nějaké dítě doporučil, ale na druhém konci republiky, až v Horních Poustevnách ve Šluknovském výběžku. Cesta tam trvá pět hodin a když Terezku po první návštěvě vraceli, bylo z toho hodin pomalu dvojnásobek.
"Strašně zdržovala. Že má hlad, že se jí dělá špatně, snad tisíckrát jsme zastavovali," vypráví paní Markéta. "V polovině cesty začala vzadu tiše plakat a plakala a plakala a já brečela vpředu."
Langerovi čekali, že péče o ni bude náročná, ale bylo to prý ještě horší. "Musela mít pořád někoho u sebe, i když podle tet z ústavu leccos uměla, zkoušela, kam až jsme pro ni ochotni zajít. V novém prostředí se navíc její potíže zhoršily," líčí Markéta první zkušenost.
Možná i ta srdcervoucí zpáteční cesta přispěla k definitivnímu rozhodnutí, že Terezka bude jejich. Protože když měli po testech konečně černé na bílém, že jsou stabilní pár vhodný pro pěstounskou péči, jeli si pro ni znovu. Přivezli ji a doufali, že už zůstane napořád.
Našla si mamku a taťku
O pěstounské péči musí rozhodnout soud, což běžně za rodiče vyřizují úřady. Ten brněnský však s Langerovými skončil s odůvodněním, že dítě dostat nemohou, protože nejsou ještě tři roky manželé. Brali se totiž, až když bylo jejich Elišce osmnáct měsíců.
Langerovi se nevzdali. Zažádali si u soudu sami, podle pravidel v Praze, v místě bydliště Terezčina poručníka. Jenže soudkyně případ poslala k vyřízení do Brna, protože tam v té době Terezka u nich bydlela. Řešení se vleklo a s ním i nárok na pěstounský příspěvek. Synové studovali, Markéta se věnovala holkám a museli vystačit z Romanova příjmu.
Už je to rok, co má Terezka nový domov, rok, co o ni doopravdy a poprvé někdo stojí. První týdny byly ale kruté. Dokonce párkrát oba rodiče napadlo, že ji snad vrátí. "Ale nahlas jsme to nikdy neřekli," vzpomínají. Terezka navíc Elišku sem tam pokousala, a ta jí na oplátku zas něčím praštila, až měla modřiny. "Měli jsme strach, že na nás přijde sociálka."
Dnes už se tomu Markéta směje, protože teď je z holek nerozlučná dvojka. Při focení si ta tříletá vleze starší sestře na klín na pojízdnou židli a obě se smějí do objektivu. Dřinu za tím vším si však lze představit už jenom v situaci, kdy chceme rodinu vyfotit na zahradě. Někdo totiž musí Terku snést z prvního patra a pak zase vynést nahoru.
"Uvědomujeme si, o kolik je teď o zážitky bohatší, protože denně vídáme v její škole, která je součástí ústavu sociální péče, děcka z podmínek, v jakých předtím žila. Je ale nemožné si ty děti všechny vzít...," nelitují Langerovi.
Tereza udělala v nové rodině velký pokrok. Učení ji baví a jde jí, proto bude od příštího roku chodit do normální školy. Plave, jezdí na koni, poprvé v životě byla nakupovat v obchodě a poznává praktický život. Sama věří, že bude jednou sama chodit, že vozíček je dočasná nutnost. Má v plánu vlastní rodinu i děti. Tvrdí, že to ona si našla svou mamku a svého taťku. "Budeme rádi, když jí pomůžeme, aby byla do života maximálně soběstačná," říkají Langerovi.
