Ale podívejme se na konkrétní případ krále všech zločinců. Kdo zná počet mrtvých, co zůstali za Adolfem Hitlerem, určitě by nevěřil, že odmítal jíst cokoliv, co matka příroda nevydává lidem dobrovolně, tedy bez násilí na ní páchaném. Přesně tak to prý říkal a taky dodržoval. Na jeho talíři byly k vidění jen brambory, nudle, špenát, mrkev a nanejvýš ještě vejce. Přitom zřejmě nešlo o umanutost. Lidi kolem sebe nenutil, aby ho v jeho útlocitnosti vůči zvířatům následovali. Podle sekretářky, která strávila ve vůdcově blízkosti mnoho měsíců, to byl decentní a laskavý muž, který se jen výjimečně rozčílil.
Její svědectví mě, musím říct, trochu vykolejilo. Možná i proto, že nebylo jediné. O Hitlerovi, ale o zločincích vůbec.
U nás v rodině se například hodně mluvilo o jakémsi Štěpánkovi. Byl to blízký příbuzný babiččiny staré kuchařky Běty, která ho měla moc ráda. Celá léta si libovala, jak se její oblíbená neteř dobře vdala za hodného a pracovitého člověka, co žije jen pro rodinu, věnuje se dětem, slušně vydělává a ještě pomáhá ženě. Pak zavraždil pošťačku.
Jako malá jsem litovala, že jsem ho nepoznala osobně. Někdo si přeje setkat se se slavným hercem, sportovcem nebo třeba politikem, mne vždycky zajímali zločinci. Ze studijních důvodů. A musím říct, že jsem měla v tomhle ohledu štěstí. Jednou k nám přišel kamarád František, který je na kluky, s vrahem.
Tedy on nám hned neřekl, že je to vrah. Jemného blonďáčka s andělským pohledem představil jako svého nového přítele, který se momentálně živí prací sanitáře v nemocnici. Byl tam evidentně na svém místě. Moc hezky totiž mluvil o starých bezmocných pacientech. Měl k nim velmi srdečný vztah a litoval, že tam s nimi nemůže zůstat. Čekal ho soud kvůli jiné staré paní, kterou klepnul v jejím bytě, protože měla v knihovně peníze.
Přede dvěma lety jsem poznala dva zloděje přímo při činu, když vytrhli překvapené turistce na ulici kabelku a utíkali. Neuvěřitelně rychle. Jela jsem zrovna v blízkosti loupeže na kole a pustila se za nimi. Skoro jsem jim nestačila. Až na křižovatce se mi podařilo je dohonit.
Na potvoru byla zrovna rozkopaná kvůli rekonstrukci sítí a já musela zabrzdit.
Oni ne, takže nebylo možné odebrat jim lup, ale ani si s nimi pohovořit. Třeba byli taky v jádru milí. To s pedofilem by si člověk popovídal snadno. O dětech (logicky).
Vlastně nevím určitě, jestli jsem se v životě s nějakými pedofily setkala, ale pár jich být muselo, protože odborníci tvrdí, že jich je v populaci dost znatelný podíl. To vysvětluje jinak těžko pochopitelnou skutečnost, že se vždycky najdou lidé, kteří jsou ochotni hrát s malými otravy do nekonečna ,Člověče, nezlob se‘ nebo pro ně organizovat bojové hry. Ostatně, většina pedofilů je údajně naprosto neškodná.
Otázkou zůstává, jak se s tím vším srovnat, aniž by si člověk nadělal z hodnotové stupnice guláš. Jestliže může být zločinec někdy dobrák, neznamená to, že i dobrák může být někdy zločinec? A jak pak s takovým zločincem dobrákem nakládat?
Tedy ono se to už částečně začalo řešit, soudě podle toho, že se nové věznice stavějí humánnější a útulnější než dřív, s jednolůžkovými celami, tělocvičnami a klubovnami. Jako by nahoře počítali, že se v nich mohou octnout taky dobráci.
Takže zbývá už jenom vysvětlit, jak je možné, že se celkem hodný člověk může dát na scestí a například začít krást, vraždit nebo dokonce krátit daně. Znám pár lidí, kteří se o to pokoušejí třeba i každý rok, a jednoho, co posílá peníze upřené státu na dobročinnost.
Jenže do zločinců nikdo nevidí. Nejhorší na nich je, že jim nikdo nemůže zakázat, aby měli i dobré vlastnosti, což lidi plete.
Na druhou stranu se musím ptát - nemáme být vlastně rádi, že je mají? Svět je i tak drsné místo k životu. Kdybychom ho měli sdílet ještě se zločinci, kteří jsou zlí skrz naskrz, kdo by to vydržel, když i s hodnými je to na hranici únosnosti.
studovala FAMU. Dlouhá léta pracovala ve Svobodném slově. V roce 1990 přešla do Lidových novin, pro které nyní připravuje vzdělávací přílohu Akademie. Žije s manželem Petrem na Malé Straně, má dvě děti a čtyři vnoučata. Vydala knížky Něco mezi tím a Potopa a já. Její fejetony pro ONU DNES najdete na www.itchyne.blog.cz |
AUTORKA RADKA KVAČKOVÁ
