Když si on zajel první závod Světového poháru, bylo krátce po rozdělení Československa. „Rok 1993. V životě by mě nenapadlo, že budeme na olympiádě. A že se na ni dostanu i já,“ říká.
Snowboardové příběhyz her v Pchjongčchangu |
Přišlo to na hrách, které Češi mají spojené s hokejem, Nagano 1998 však znamená i start invaze „týpků na prknech“. A nejspíš si jej pamatujete i proto, že kanadského šampiona Rosse Rebagliatiho pozitivně otestovali na THC.
No jistě, bez marihuany ani ránu, šklebili se sýčkové.
Start to tedy byl kostrbatý, zato teď tenhle sport šlape - a dělat z olympioniků na snowboardu 20 let poté bůhvíjaké exoty už by bylo více než hloupé.
Důkazem budiž to, když se slavný český jezdec minulosti a nynější trenér Černík rozhlédne po Phoenix Snow Parku a kochá se: „Vidíte tu trať? Ten shaping je doslova dokonalý. Jako z nějaké videohry.“
Na podobná slova se je třeba připravit, ale na druhou stranu, svůj slang má každý. A snowboarding i díky němu zní mladě, svěže a originálně, což jsou vlastnosti, které pánové olympijských kruhů vyvažují svým nejcennějším platidlem. Počtem disciplín.
Na zimních hrách se jede i kontaktní snowboardcross s Evou Samkovou a alpský snowboarding, v němž hodlá v paralelním obřím slalomu uspět Ester Ledecká. Vydělávají však freestylisté - ti, co předvádějí složité triky v letu a využívají překážky k pokořování gravitace.
V Pchjongčchangu 2018 jim ke slopestylu (trať s umělými překážkami a skoky) a halfpipe (triky na rampě) přibyl ještě Big Air - a na ten se těšte obzvlášť.
„Pro diváky to bude velký zážitek. Když vyjde počasí, bude to highlight her. Uvidíte fakt krásný skoky,“ láká Černík na extrémnější verzi slopestylu. „Jsem rád, že freestyle má tři disciplíny. Je to cesta. Alpské disciplíny ubírají, protože o ně klesá zájem. Mediální i účastnický.“
Co ho ale mrazí víc než korejská fujavice, to jsou olympijské vyhlídky pro snowboardisty z Česka.
Černík je sám z generace průkopníků, začínal na skateboardu. Nyní v Pchchjongčchangu se za Česko po letech vrátil freestylista: díky Petru Horákovi, jenž dlouho snil o kariéře profihokejisty a se závody začínal až v pozdní pubertě.
„Horis si to dal dost podobně jako já. Taky jsem bydlel v autě, taky jsem cestoval,“ připomíná Černík, že si Horák na ježdění vydělával letními brigádami v Kanadě, kde se staral o zahrady či stavěl domy.
Ve věku, kdy se on pustil do vrcholového sportu, se 17letý Red Gerard, onen přisprostlý šampion z úvodu, teď stal olympijským šampionem. „Úlet,“ pronesl Horák.
Smutnější ale je, že podle Černíka budou takoví našincům ulétávat čím dál častěji. „Že vyhraje 17letý kluk, to je další posun. Sport je čím dál profesionálnější, úplně jinde než za mě,“ říká. „Malá děcka mají airbagy, speciální tréninkové metody, suchá příprava jede celoročně. A výkon jde samozřejmě nahoru. Olympiáda je teď cíl už od žáků.“
Česko limituje především nemožnost trénovat pořádně doma, což vychází jak z geografie, tak z (ne)podpory státu. „Když chceš jezdit nejtěžší triky, potřebuješ mít rampu úplně perfektní. Doba, kdy jsme závodili v nějakém korytu naházeném lopatou, už je pryč.“
Když pak chce Černík začít naplno pracovat třeba s osmiletými špunty, nemá kde. „Můžu leda sednout do auta a jet do Rakouska. Bude těžké dál rozvíjet mládež,“ mrzí ho. A v následujícím se shodne prakticky s každým kolegou napříč sporty: „Chtělo by to začít něco dělat systematicky, podle nějakého konceptu. Tohle jsou výkřiky do tmy.“
I podle jeho snahy o centrálně řízenou strategii je zřejmé, že vysmáté a bezstarostné časy končí. Nastává éra profíků, kteří budou jezdit ještě rychleji - a skákat ještě výše.