Místo hor na východě jsme v Soulu. Megapole u řeky Han, která má v aglomeraci přes 25 milionů obyvatel, zrovna úpěla pod ledovým vichrem. Chystala se večerní špička, která soupravy supermoderního metra promění v obří vagony sardinek, jak se lidé davem neustále derou ven a dovnitř.
Slunce zapadalo nad olympijským parkem a od ledu se ozývalo ťukání bruslí, protože tu v třeskutých mrazech vzniklo kluziště pro veřejnost jako oslava letošních zimních her.
Park je ovšem dědictvím olympiády letní, od níž letos uplyne přesně 30 let. A hry v Soulu 1988 pomohly dotvořit jihokorejský zázrak. Nebýt jich, svět by se momentálně nejspíš díval úplně jinam.
Dálnice, metro. Kvůli hrám
Po přistání na letišti Inčchon a letmém nahlédnutí do mumraje Soulu se těžko věří, že tahle země měla v 50. letech 20. století hrubý domácí produkt zhruba sto dolarů na hlavu ročně. Že byla zdevastovaná japonskou okupací, druhou světovou válkou a pak korejským konfliktem.
„A právě olympiáda v roce 1988 byla pro Jižní Koreu vstupenkou na mezinárodní pódium,“ napsal Lee Charm, bývalý ředitel národní turistické agentury.
Olympijský park je prostorný, upravený, harmonický. Pořád tu visí vlajky účastnických zemí, tudíž třeba i Sovětského svazu; ta československá je vzhůru nohama, snad symbolicky u již neexistujícího státu.
Kromě Olympic-ro je o pár desítek metrů dál i ještě širší Olympijský bulvár. Samozřejmě lze seběhnout do metra a přejet tři zastávky na Olympijský stadion. Povrchové i podzemní úpravy, ba dokonce Olympijský most přes řeku Han - všechno vzniklo kvůli sportovní megaakci.
„Jihokorejci v sobě měli hluboce zakořeněnou touhu ukázat světu, že je jejich země vyspělá, úspěšná,“ dodal Bill Rylance, který v roce 1988 šéfoval strategické komunikaci her.
Proč to zmiňovat letos? Nedávné dějiny olympiád vrší spíš průšvihy. Násobně překračované rozpočty, korupce při hlasování i výstavbě, zpětně neužitečné stavby, odpor občanů v referendech… Ale v Soulu je dobré si připomenout, co olympiády uměly dříve.
Třeba ukázat planetě, co je kdo zač.
Milujeme sport! A umíme ho zorganizovat
Jižní Korea se od roku 1953 těžce sbírala z války se severním sousedem, pak zažívala tvrdý autoritářský režim. Z cizinců v ní pracovali leda etničtí Číňané a americký vojenský personál. I tak ale zvládla unikátní věc: v průběhu jediného lidského života poskočila ze třetího světa do prvního.
Rok 1988 toho byl vrcholem. Ne bez kaněk, v rámci co nejlepší image se drsným způsobem „čistily“ ulice od nežádoucích osob a ceny nemovitostí vyletěly tak zběsile, až je vláda musela nuceně zregulovat. Ale co je důležitější: olympiáda nabídla Korejcům možnost posunout zemi obřími investicemi do infrastruktury o míle vpřed.
Přesně o tomhle snili Brazilci před Riem 2016, ale trefili se už do recese, a tak to byl průšvih na druhou. To v Jižní Koreji rostl HDP před hrami v průměru o více než 15 procent ročně. Vznikaly statisíce pracovních míst. Přitékaly miliardy dolarů.
Ale ještě podstatnější než všechna skvělá čísla byla národní hrdost.
„Stihli toho strašně moc a těšili se, že je všichni ostatní uznají. Přesně tak se i stalo,“ vybavil si americký diplomat Thomas Dunlop, jenž na jihu Korejského poloostrova úřadoval v letech 1987 až 1989.
Kdepak rozvíjející se země. Do Soulu vtrhli turisté a později i cizinci; týdeník The Economist uvedl, že na konci 90. let už tam pracovalo 230 tisíc lidí ze zahraničí. Město se otevřelo - a s ním celá Korea.
A zamilovala si velké sportovní akce. Třikrát hostila Asijské hry, v roce 2002 uspořádala průlomový světový fotbalový šampionát spolu s Japonskem, nyní doplňuje svoji výjimečnou sbírku o zimní olympiádu. O hry robotů a dokonalých rychlovlaků. O hry, u nichž takřka nikdo nepochybuje, že by je snad Jihokorejci neuspořádali skvěle.
Celý přerod místní společnosti z chudé, válkou zmučené země v dravého asijského tygra bývá označován jako „zázrak na řece Han“. Pro olympiádu z roku 1988, díky níž se koná i ta letošní, to platí jakbysmet.
