Politika ovlivňovala olympijské hry vlastně už při jejich zrodu v Aténách v roce 1896.
Za vším totiž stál výsledek francouzsko-pruské války (1870-71), kterou německá armáda vyhrála nad tou francouzskou. To namíchlo barona Pierra de Coubertina natolik, že začal propagovat sport. Podle něj chyběla Francouzům sportovní průprava a zároveň věřil, že bude lepší, když se mladí lidé budou utkávat na sportovních kolbištích než s puškou v ruce.
(Ne)účast Rusů v PchjongčchanguPřehledně |
O čtyři roky později se zase olympijské hry v Paříži poprvé otevřely ženám, kterých se zúčastnilo jedenáct. Až do té doby považoval Coubertin jejich sportovní aktivity za nepraktické, neestetické a nezajímavé.
Následná olympiáda se původně měla konat v Chicagu, americký prezident Theodor Roosevelt ji ale přesunul do St. Louis, kde se stala součástí Světové výstavy. Hry tehdy bojkotoval sám tvůrce Cubertin a do USA vůbec nedorazil.
Londýnské hry v roce 1908 se nejprve měly konat v Římě, ale dva roky před jejich začátkem došlo na Vesuvu k erupci. Italská vláda se tehdy rozhodla, že peníze místo olympiády raději vloží do obnovy Neapole. Londýnská olympiáda byla také první, na které jednotlivé výpravy poprvé vystupovaly pod státním vlajkami.
Na následných hrách ve Stockholmu chyběl box, který byl ve Švédsku zakázán. Moderního pětiboje se zúčastnil pouze pozdější americký generál George Patton a hry také vstoupily do ději marnými protesty ruské a rakouské vlády proti tomu, aby se soubojů o medaile účastnily výpravy Maďarska, Čech a Finska – tehdy nešlo o samostatné státy.
1912 Stockholm Olympics Pentathlon fencer George Patton from the US on the right. When heros were real. https://t.co/g3J94LnV5l
V roce 1920 se o medaile mělo bojovat v Budapešti, hry ale byly přesunuty do Antverp jako uctění památky belgických občanů padlých v první světové válce. A pochopitelně také kvůli tomu, že poražené země – Německo, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko a Turecko – se her nesměly zúčastnit.
Osm let pak trvalo, než na olympiádu znovu mohlo Německo. V Amsterdamu tehdy nizozemští katolíci protestovali proti tomu, že se některé soutěže konají v neděli a že v nich soutěží ženy. Byla to také olympiáda, kde byl poprvé zažehnut olympijský oheň nebo kde po kolapsu běžkyň v závodě na 800 metrů byly na 32 let vyřazeny všechny běhy žen nad 200 metrů z her.
Na dalších hrách v Los Angeles museli Američané po dobu konání zmírnit svůj zákon o prohibici, aby si sportovci z Evropy mohli dovézt víno. Prezident Herbert Hoover se pak návštěvou olympiády neobtěžoval – jako první hlava hostitelské země v historii.
Nacismus i apartheid
Dva roky před nástupem nacistů k moci, tedy v roce 1931 bylo německému hlavnímu město přiděleno pořadatelství olympiády v roce 1936. Následně se mluvilo o změně hostitelské země i bojkotu her, k tomu ale nedošlo.
Adolf Hitler pak olympiádu v Berlíně využil k propagaci nacistického režimu – ukazoval Německo jako mírumilovnou zemi. Mírumilovnou i proto, že z médií dočasně zmizely antisemitské názory a z obchodů cedule „Židům vstup zakázán“.
#Berlin 1936. Hitler's #Olympics were very complex. #Ayran, but complicated. https://t.co/bYYmqg9Ocf https://t.co/jUCBs3t9Sv
Ve druhém roce druhé světové války se olympiáda měla konat v Tokiu, pak ale Japonsko napadlo Čínu a soutěže pod pěti kruhy se přesunuly do Helsinek. Když pak německá armáda obsadila Polsko a Rusové zahájili válku s Finskem, hry byly zrušeny, stejně jako ty následující o čtyři roky později.
Prvních poválečných her v Londýně se nemohli zúčastnit Němci s Japonci. Kvůli obav z bojkotu ze strany arabských zemí nebyli zváni ani Izraelci a olympijské hry poznaly prvního politického uprchlíka - po jejich skončení se domů nevrátila vedoucí československého družstva gymnastek Marie Provazníková.
Roku 1952 se v Helsinkách poprvé objevil Sovětský svaz, ale kvůli vrcholící studené válce jeho výprava nebydlela v olympijské vesnici s většinou zemí a pro státy z východního bloku byla zřízena samostatná vesnice. Do Finska už dorazil také Izrael a dva německé týmy: západní Německo a Sársko.
Do australského Melbourne následně nedorazily výpravy Egypta, Libanonu, Iráku a Kambodži na protest proti izraelské invazi v Suezském průplavu. Španělsko, Nizozemí a Švýcarsko zase nepřijelo na protest proti vpádu sovětských vojsk do Maďarska. Právě zápas maďarských vodních pólistů proti těm sovětským musel být předčasně ukončen, stala se z něj krvavá řež. Do okupovaného Maďarska se následně nevrátilo 45 členů výpravy.
Na římské olympiádě to pak bylo na dlouho naposledy, co se jí účastnila Jižní Afrika. Ta totiž následně dostala až do roku 1992 zákaz kvůli apartheidu.
El último portador de la llama Olímpica en los Juegos fue Yoshinori Sakai, "El bebé de Hiroshima" quien nació allí el 6 de agosto de 1945. https://t.co/yqXQIot7Ly
V Tokiu 1964 zapálil olympijský oheň Ysohinori Sakai, který se narodil v Hirošimě 6. srpna 1945 – tedy v den, kdy na město Američané svrhli atomovou bombu Little Boy. Her se nezúčastnila Indonésie, která před dvěma roky zakázala na Asijských hrách start výpravám Izraele a Tchajwanu.
Pouhých deset dní před startem olympijských her v Mexico City bylo při potlačování demonstrace zabito 250 studentů. MOV tehdy hromadnou vraždu pokrytecky označil za vnitřní záležitost země a dál ji neřešil. Když pak američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos při přebírání medaile vztyčili pravou ruku s černou rukavicí v rámci podpory hnutí „Black Power“, byli z her vyloučeni. Bojkot olympiády kvůli okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy nikdo nezvažoval.
Nejčernější den a bojkoty
Olympiáda v Mnichově v roce 1972 zaznamenala také nejčernější den olympijské historie. Je jím 5. září 1972, kdy skupina palestinských teroristů z organizace „Černé září“ zajala ve vesnici izraelské sportovce a chtěla je vyměnit za své vězněné spolubojovníky. Pokus německých ozbrojených sil osvobodit rukojmí dopadl tragicky – zahynulo devět Izraelců a jeden policista. Hry navzdory protestům pokračovaly dál.
Sportscaster on covering the Munich massacre. 2-day crisis ended tragically #otd 1972 https://t.co/DlzfQhs0pi https://t.co/uESc8UMEtv
Následné montrealské hry bojkotovalo 22 afrických zemí. Že startoval Nový Zéland, se zase nelíbilo Iráku a jihoamerické Guyaně.
První olympiáda v komunistickém bloku se konala v roce 1980 v Moskvě a neúčastnilo se jí 65 zemí (z toho asi 45-50 z politických důvodů). Dalších 16 zemí bojkot podpořilo, ale nechalo na svých sportovcích, jestli na hry chtějí jet, či nikoliv. V Rusku tak startovalo jen 80 zemí, nejméně od roku 1956 a při závěrečném ceremoniálu nevisela na stadionu vlajka USA, jakožto příští pořadatelské země, ale pouze vlajka Los Angeles.
Právě kalifornské město bylo jediné, které o hry v roce 1984 stálo. Bojkotovalo je čtrnáct zemí sovětského bloku s výjimkou Rumunska a Jugoslávie. I přesto bylo 140 zemí účastnickým rekordem.
Olympiádu v Soulu o čtyři roky později bojkotovalo KLDR, Kuba, Albánie, Etiopie, Seychelské ostrovy a Nikaragua.
Do Barcelony v roce 1992 přijelo sjednocené Německo, jednotný Jemen i Jižní Afrika. Dorazilo také Slovinsko s Chorvatskem a nikdo hry nebojkotoval. Oficiálními jazyky na místě konání jsou španělština a katalánština, proto při slavnostním zahájení nenastupovaly výpravy podle domácí abecedy, ale podle té francouzské.
V průběhu her v Atlantě 27. července explodovala v olympijském parku bomba, která zabila dva lidi a jedenáct jich zranila. I proto šéf MOV Juan Antonio Samaranch neoznačí hry za nejlepší v historii, jak je zvykem. Premiéru si odbývá Česká republika a poprvé od roku 1912 je součástí také výprava Ruska.
Australské Sydney přivítalo v novém miléniu 199 zemí, chyběl jen Afghánistán, jelikož talibanský režim zakazoval sport ženám. Korejci nastupují při slavnostním zahájení jako jeden tým pod společnou vlajkou.
Her v Aténách se účastnila výprava Iráku přesto, že v něm zuřila válka. Íránští sportovci zase měli zákaz startovat v soutěžích, kterých se účastnili Izraelci, a jeden ze zápasníků se dokonce vymluvil na nadváhu, aby nemusel nastoupit proti izraelskému soupeři. Doma je pak přivítán jako hrdina. Poprvé v historii byl na hrách větší počet příslušníků bezpečnostních sil než sportovců, rozhodčích a novinářů.
Před londýnskými hrami vznesli Izraelci žádost, aby součástí zahajovacího ceremoniálu byla také minuta ticha za oběti masakru v Mnichově, k němuž došlo před 40 lety. Muslimské národy však byly proti a předseda MOV Jacques Rogge nakonec prohlásil, že se zahájení má odehrávat v optimistickém duchu a nemělo by připomínat tragické události.
Jediná ruská atletka v Rio de Janeiru - dálkařka Darja Klišinová.
A před olympijskými hrami v brazilském Rio de Janeiru už prim hrála ruská aféra se státem organizovaným dopingem. Hry nakonec bez Rusů nebyly. O jejich účasti rozhodly jednotlivé sportovní federace.
V Pchjongčchangu za 65 dní budou čistí ruští sportovci startovat pod neutrální vlajkou.
