Bývalý krasobruslařský šampion Alexandr Žulin uvedl, že je lepší startovat pod neutrální vlajkou než vůbec, šéftrenér rychlobruslařů oponoval: „Rusové jsou hrdí lidé, tohle nebude fungovat.“
Vycházejme však z toho, že to, co zaznělo v úterý v Lausanne, bylo projednáno a posvěceno oběma stranami, a tak snad jde o verdikt finální. Pokud ne, z románu se stane fraška, ba v horším tragédie.
Tak tedy: Rusové kvůli státem řízenému dopingovému spiknutí jako země nesmí do Pchjongčchangu 2018. Je to trest plošný, nikoli ale celoplošný. Ti, kdo mají čistý „trestní rejstřík“, mohou na zimní olympiádu pod neutrální vlajkou.
Je to moc přísné? Moc měkké?
Ani jedno. Což nepřekvapí: anglickou terminologií šlo o „lose-lose“ situaci; stav, kdy je dopředu zřejmé, že všichni prohrají. Že nikdo nebude spokojen. Ani Rusové, ani ryzí idealisté, kteří požadovali absolutní zákaz jako memento.
Však šéf Ruského olympijského výboru Alexandr Žukov ještě v úterý večer zareagoval: „Odvoláme se ke sportovní arbitráži.“
A zmínění idealisté? Nic proti ideálům, ale tohle působí jako víra, že je svět plný růžových skřítků a jednorožců a visí nad ním celoroční duha.
Samozřejmě, že se všem neměří stejně. Samozřejmě, že s největší zemí světa se jedná jinak než třeba s Burundi (jen příklad, nic proti střední Africe). To, že Rusové dostávají nikoli maximálně přísný, ale zároveň určitě ne plytký ortel, lze číst takto: důkazy byly silné, ba obrovsky silné, jinak by to Rusko třeba bylo bývalo ustálo, tak jako v Riu.
První, aspoň částečná akceptování, si pak „sportovní kremlologií“ můžeme přeložit jako doznání, že za zločin sice přišel trest, ale ten lze vzhledem k rozsahu napáchaného zla stále akceptovat.
Nezávislí sportovci. Z Ruska
Putinovým přítelem je i šéf olympijského hnutí Thomas Bach – další důvod, proč se zkrátka neměří všem stejně. Jen detail, jeden z mnoha: pokud existují země, které mají v rámci možností aspoň obstojné vztahy se Severní Koreou, patří mezi ně Rusové. To, že v Pchjongčchangu budou, může hrám dodat o něco větší pocit bezpečí. Což nemá být obhajoba Bachova verdiktu s r. o., jen konstatování, že svět je spletitý a šlo o diplomacii nejvyššího kalibru.
A že oddělovat sport od politiky je naivní. Olympiáda je plná obdivuhodné dřiny, úžasných vzepětí těla i duše – ale také je to gigantický, regulovaný byznys. Velmoci si poměřují svaly i počtem medailí.
Prezident Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach během zasedání v Lausanne
Rusové tohle v Soči grandiózně přehnali. Podle zpráv o rozsahu dopingových skandálů manipulace se vzorky v rámci „národního úkolu uspět na olympiádě“ připomínala nejhorší časy studené války, kdy bylo zdraví sportovců jen nepodstatným detailem v přetlačování znepřátelených gigantů.
Tleskat teď není na místě, to ale bylo jasné od začátku. Kompromis není sprosté slovo – autor by si uměl představit i horší varianty. Rusové do jisté míry uspěli, třeba tím, že se budou jmenovat „Olympijští sportovci z Ruska“, což nezní vyloženě neutrálně. Ovšem za parciální vítězství krvácejí z mnoha ran. Nemít vlajku, nemít svoji zem oficiálně, to bolí každého. A je zvlášť.
Před startem olympiády v Koreji se chystá 20 tisíc dopingových testů. Podíl Rusů na letos otestovaných sportovcích činí 17 procent.
Znamená to, že doping mizí?
Poté, co Rusko dostalo poměrně bolavý políček, už se snad neobjeví v takové formě, pod záštitou státu. Ale že by po verdiktu z Lausanne najednou všichni hříšní začali přistupovat ke sportu i k životu fér, se podobá víře v pohádkové bytosti.
