Půldruhého roku je babičkou, což byste při pohledu na ni netipovali vůbec. Ale syna Luboše měla už v osmnácti.
Proto tehdy vypustila sezonu.
Od té doby je v reprezentaci nepřetržitě. A pokud uspěje ve čtyřdílné národní kvalifikaci, která dnes na kanálu Trnávka začíná, zažije svoji jubilejní třicátou sezonu v národním týmu.
„Když to řeknete takhle, připadám si vedle Štěpány úplně mladičká, i když jinak už se až tak mladá necítím,“ povídá její následovnice, 27letá Kateřina Kudějová, předloňská mistryně světa.
Po 40. narozeninách Hilgertová slýchala i nepřející reakce: Co tam pořád zabírá místo, proč ho radši neuvolní mladším?
Jenže proč by ho uvolňovala, když ty mladší poráží.
Dnes už snad ani žádné takové výtky neuslyšíte. Spíše jen obdiv, že v tolika letech stále drží krok.
Vodácká Věc Makropulos?
Ne, ani její tělo není nezničitelné. Také ona stárne.
„Má regenerace je pomalejší a svaly, úpony i šlachy míň pružnější,“ říká. „Přitom náš sport je čím dál silovější a dynamičtější. K úspěchu vám dnes nestačí jen taková ta plynulost jízdy jako kdysi.“
HILGERTOVI. Štěpánka Hilgertová v doprovodu manžela-trenéra (vlevo) a syna, rovněž kajakáře
Našla si však systém, jak tělo udržovat v závodním stavu. Denně jej zoceluje půlhodinovou sestavou fyzioterapeutických cviků.
Ještě minulou sezonou se protrápila s bolavými rameny. Zato teď? „Vybředla jsem ze zdravotních problémů posledních let,“ hlásí.
I proto ten spokojený výraz v obličeji.
Loni neuspěla v domácím souboji o jediné účastnické místo na hrách v Riu. Podlehla Kudějové a nezažila tak svoji sedmou olympiádu.
To bude konec kariéry, věštili vzápětí ti, kteří ji málo znali.
Nebyl. Stal se pravý opak. Dostala tím impulz, aby pokračovala.
Zda si prodlouží kariéru i do další sezony, se Štěpánka Hilgertová ve svých pozdních kajakářských letech rozhodovala takřka vždy až na podzim.
Loni to však pro ni bylo nezvykle jednoduché. „Rozhodla jsem se rychleji než obvykle. Ta poslední sezona byla pro mě poněkud hluchá. Na olympiádu jsem se nedostala, Evropu jsme odjeli už zkraje května a mistrovství světa nebylo. Měla jsem z toho všeho smíšené pocity. Potom mě napadlo: Takhle se mi končit nechce. Chci skončit sezonou, která bude pocitově líp prožitá.“
Pádlovala tudíž dál, znovu naskočila do tradičního kolotoče zimní přípravy. „Všechno si sedlo, zdraví i soustředění, povedla se v Austrálii i ve Francii.“ Ani skutečnost, že na stará kolena musela opět jednou reagovat na změnu pravidel a měnit váhu lodě, ji nezviklala.
„Mám sílu ráno vstát a jít trénovat, protože jdu dělat to, co mám pořád ráda,“ říká, přestože si v mrazivé dubnové vodě občas posteskla: Proboha, co tu pořád dělám?
„Nasedala jsem do auta, odjížděla na Trnávku a ve vzduchu poletoval déšť se sněhem. Chvílemi mě to deptalo. Ale byla by blbost kvůli takhle nepříjemným dnům zahodit všechno, co mám natrénováno.“
Měnila nejen loď. Také její barvu, od černé se vrátila k oblíbené bílé. Navrch požádala graficky nadaného synovce, aby do jejího designu zapracoval číslici tři.
Skrývá v sobě kus symboliky.
Už 30. sezona v reprezentaci ji (snad) čeká.
Číslo 3 měla na lodi při zlaté jízdě na olympiádě v Atlantě 1996.
A číslo 33 ji doprovázelo na vítězné plavbě v Sydney 2000.
„Proto mám letos trojky na zádi lodi a vpředu pro změnu trojúhelníky jakožto symbol trojky.“
Kdyby pak Hilgertová skončila třetí na červnovém mistrovství Evropy v Tacenu nebo při zářijovém mistrovství světa v Pau... „Tak to bych tedy vážně brala.“
Už pouhá účast však může být obdivuhodným unikátem.
