Veslování je ryzí sport. V lodi je bolest očividná a hmatatelná. Ta fyzická i ta psychická. Při čekání na závod, na trati, za cílem.
V sobotu tomu nebylo jinak.
„Bolí mě nohy,“ postěžuje si Ondřej Synek před startem finále trenérovi Milanu Dolečkovi.
Mahé Drysdaleovi se při rozježdění chce zvracet. „Od nervů,“ nezastírá Novozélanďan.
Jen obličej chorvatského černého koně, vousatého Damira Martina, zůstává nadále tak nečitelný.
Obloha je modrá, hladina klidná, Kristus se nad jezerem neskrývá za mraky. Bitva skifařů o olympijský trůn právě začíná. A Synek brzy pochopí: Tohle není můj den.
Po kilometru to Drysdale a Martin nakopnou. Čech už jede na hraně. Jen za nimi visím, uvědomuje si.
Pak už ani nevisí.
Pozor, Ondra má skvělý finiš, připomíná si vedoucí Drysdale. Ten však nepřichází. „Ještě by mohl udělat Chorvata,“ doufá na tribuně Doleček. Z mola, na němž se usadila, tlačí Synka očima Mirka Topinková Knapková. Pojď, ještě to zkus.
„Strašně po té zlaté touží,“ říká.
Jenže Synek na třetí pozici cítí: Jsem tuhej. „A Martin je divokej jižan. I kdyby měl umřít, před sebe ho nepustí,“ usoudí Doleček.
Ba co víc, Chorvat se špičkou lodi přitahuje k Novozélanďanovi! „Vydal jsem ze sebe tisíc procent, až jsem zapomněl i to, jak se jmenuju,“ poví později. „Ďábelská koncovka,“ utrousí Drysdale.
NEMILOSRDNÁ BITVA. Drysdale versus Martin.
Chorvatští reportéři v zóně u cíle křičí a skákají tak, že málem zboří dřevěnou rampu. Zdvojené pípnutí, oznamující průjezd fotobuňkou, se ozve pro dva nejlepší skifaře her.
Po dvou a půl vteřinách potom i další pro bronzového Synka.
„Prvi, prvi, Damir prvi,“ řvou Chorvaté. Televizní záběr jejich víru umocní. Ale televizní záběr může klamat.
Dva kandidáti titulu sedí takřka bezvládně v lodích. Martin pohlédne na Drysdalea: „Kdo vyhrál?“
„Já nevím.“
ZA CÍLEM. Ondřej Synek a Damir Martin.
Drysdale: Dejte mi led!
Fotofiniš rozhodne. Olympijským šampionem je (opět) Mahé Drysdale. Setiny, na které veslaři běžně měří čas, ale jejich při nerozřešily. Pouhých pět tisícin je oddělilo. Centimetry. Nejtěsnější dojezd v historii veslování na hrách. Dosud byla rekordem setina ve prospěch ženského dvojskifu Nového Zélandu v Pekingu 2008.
Drysdale se pousměje. Na víc se mu nedostává sil. „Oni se nejsou schopni ani pohnout,“ všímá si Topinková.
Martin má problémy s dechem i s nízkým tlakem, pečují o něj lékaři. „Hlava je v pořádku, tělo neposlouchá,“ povídá.
SÁM TO NEUJDU. Mahé Drysdale po finále.
Drysdale požádá: „Dejte mi led.“ Musí se zchladit. Vydrápe se z lodi, neudrží se na nohou, dva pomocníci jej při chůzi musí podpírat. „Cítím tolik bolesti,“ přizná. Od tribun mu aplauduje manželka Juliette, bývalá skvělá veslařka, i dcera Bronte v tričku s nápisem „Vesluj, táto, vesluj“.
FINÁLOVÁ DŘINA. Ondřej Synek v cíli finále.
Synek přistane u mola, Topinková tu na něj jako první čeká. „Mrzí mě to. Bojoval jsi, co to šlo,“ říká šampionka z Londýna už trojnásobnému olympijskému medailistovi.
„Ty jsi ale bastard,“ gratuluje Synek Drysdaleovi. Později vysvětlí: „To bylo myšleno v dobrém. Mahé to ví. Známe se dvanáct let.“
Dovedou je k pódiu pro medailisty, zní novozélandská hymna. „Nevím, jak to Mahé dělá, ale dělá to dobře,“ přemítá Doleček. „Ve čtvrtfinále se mi nelíbil, dřel se. Dneska jel perfektně. Ondra, ať chceme, nebo ne, byl favoritem, vyhrál mistrovství světa třikrát po sobě. Jenže na olympiádě se to vždycky zamíchá. Lidi tu ze sebe vymáčknou, co by normálně nevyloudili.“
Chorvaté: Okradli nás o zlato
Synek má na krku medaili, která se sice neleskne vysněnou barvou, ale je to medaile. „Na olympiádě je každá vyhraná,“ říká. Osten zmaru, jaký pociťoval po stříbru v Londýně, se mu do mysli nezadírá. „Hlavně jsem rád, že jsem tu mohl být.“
Až nyní plně odhaluje příběh, který líčil jen zkratkovitě. O jarních útrapách a zlomeném obratli. O chvílích, kdy si sedl do lodě a okamžitě z ní chtěl zase vylézt, jak moc ho záda bolela. „Bylo to strašné. Kolikrát už jsem to chtěl vzdát, neměl jsem na další bolest sílu.“
Nevzdal to, natrénoval, přiletěl. V pátečním semifinále vesloval výborně. Nabilo ho sebevědomím. Ve finále jako by mu někdo odčerpal energii a sebral nabíječku.
Martin Doktor, šéf české mise, ho utěšuje: „Nebuď naštvanej.“
„Ne, nejsem,“ ujistí. „Jen jsem si už v lodi nelebedil tak jako včera.“
Přesto je teprve šestým Čechem v historii, jenž získal medaili na třech letních olympiádách. „Fakt?“ podiví se. „Škoda jen, že jedna z nich není zlatá. Ale to je život, někomu se to podaří víckrát, někomu vůbec.“
Při tiskové konferenci je tím třetím, mlčícím. Dotazy prší na dva hlavní aktéry nejtěsnější skifařské bitvy století. „Je spravedlivé určovat pořadí na prvním a druhém místě, když máte oba na setinu stejný čas?“ ptá se chorvatský novinář Drysdalea.
„Ano, pokud dokážete oba veslaře jasně oddělit,“ odvětí Novozélanďan. „Já měl naštěstí tisíciny na své straně.“
Martin vykládá: „Jsem na sebe hrdý, že jsem dojel jen o milimetr za olympijským šampionem.“
PHOTO FINISH: Drysdale v Martin ends like this after 2km #rowing race - amazing! #Rio2016 (pic via @Bart_Heemskerk) pic.twitter.com/T8ubgQM88e
Přesto až taková selanka a pochopení v zákulisí nepanují. Srečko Šuk, trenér Martina, prohlásí: „Okradli nás o zlato. Mám dost zkušeností, abych poznal, že Damir byl v cíli dřív.“ Argumentuje zároveň i televizním záběrem.
Protest je nicméně zamítnut. Chorvatský svaz následně posílá stížnost Mezinárodní veslařské asociaci FISA.
„S Chorvatem bude dlouhodobější problém,“ vykládá Doleček, čímž nemá na mysli protest, nýbrž jeho stoupající výkonnost.
„Příště má medaile bude mít jinou barvu,“ věští Martin.
Kouč: Nemůžu do důchodu
Příště... Až se skifaři znovu utkají o olympijské kovy v Tokiu 2020, bude Martinovi dvaatřicet a Drysdaleovi jedenačtyřicet. „Šance, že se v Japonsku představím, vidím padesát na padesát,“ sdělí vítěz.
Skif má teď tři hvězdy. A 37letý Mahe Drysdale říká: Že budu i v Tokiu 2020 je 50 na 50. pic.twitter.com/GqYSngiIcP
Synkovi by bylo sedmatřicet. „Třeba mu zlato vyjde tam. Aspoň má na další čtyři roky motivaci. Je ještě mladej,“ tvrdí Topinková.
Dvanáct let v řadě vozí český skifař z vrcholných akcí medaile! Zároveň však vypráví: „Jedu 16 let na hraně. Jsem vyždímaný a odvařený. Když mi bylo dvacet, šel jsem do hospody na pivo a druhý den mohl trénovat. Dneska jdu na pivo a tři dny se z toho dostávám.“
Kdo ví, co jeho záda vydrží. „Vyléčit to nejde, lze jen cvičením zmírnit bolest,“ ozmámili lékaři kouči.
V olympijském Londýně Doleček řekl: „Chtěl bych do důchodu, ale nemůžu, protože Ondra ještě olympiádu nevyhrál.“ Nyní ujistí: „Jsem připravený trénovat ho dál.“
Co na to Synek? „Tokio bude, jestli vše zdravotně vydržím a přežiju.“
Ale to je daleko. Je čas slavit.
A olympijský bronz se slaví.
