Co se dnes na trati stalo?
Dneska to nebyl můj den, nebyl jsem to úplně já. S výkonem nemohu být spokojený. Od začátku jsem musel jet na hraně a potom to bylo znát. Ke konci už jsem byl tuhej. Myslel jsem 200 metrů před cílem, že bych Chorvata mohl dojet, jenže on pak hodně zrychlil a nakonec málem i vyhrál. Soupeři byli dneska lepší a já to musím uznat. Dnešek z mé strany nebyl ideální.
Kdy jste vycítil, že zlato pro vás bude příliš vzdálené?
Na kiláku jsem ještě doufal. Ale oni to tam docela nakopli, musel jsem se snažit držet s nima a cítil jsem, že jsem rád, že u nich vůbec visím. Drysdale začal poodjíždět a já věděl, že s ním nepůjdu až do konce. Ti dva byli lepší, líp jim to sedlo. Já jsem vlastně rád, že jsem tady vůbec mohl být. Když mi na jaře řekli, že mám zlomenej obratel, tak jsem si myslel, že ani sezonu nedojedu. Všechno mi připadalo ztracené. Ale nakonec jsme to s pomocí všech fyzioterapeutů, Vládi Brejchy, Pavla Koláře a kluků z Dukly zachránili, za což jim chci hrozně poděkovat. Je z toho pěkné třetí místo a na olympiádě je každá medaile super.
Jen šest Čechů v historii má medaile ze tří různých letních olympiád. Vy jste nyní mezi nimi.
Fakt jen tak málo? To je hezký. Jen mě trochu mrzí, že aspoň jedna z nich není zlatá. Chtěl jsem ji tu získat. Ale na jaře to se mnou vážně nebylo zdravotně moc dobré a celou sezonu se pak se mnou ty potíže táhly. Předtím jsem vám to ani neříkal, ale kolikrát jsem to letos chtěl i vzdát, neměl jsem na to sílu, každý den mě to strašně bolelo.
Trpěl jste tehdy víc fyzicky nebo psychicky?
Obojí stejně. Protože pokaždé, když jsem si sedl do lodě, jsem z ní okamžitě chtěl slízt. Často to fakt nešlo. Nejhůř mi bylo předtím, než mi udělali rezonanci a zjistili, že mám zlomený obratel. Pak obstřik tu bolest trochu zklidnil. Ale do té doby to bylo strašný.
Co se zády provedete teď?
Nic. Tím, že jsem si nemohl během přípravy odpočinout, jel jsem přes bolest a dráždil je. Bolely furt. Teď se tady trochu zlepšily, protože jsem jen ladil a tolik jsem už netrénoval. Doufám, že když si odpočinu, že se nějak srovnají, ať už cvičením, nebo že fyzioterapeuti něco vymyslí. Uvidíme, jestli to vydrží s veslováním ještě pár let.
Neuvažoval jste o operativním zásahu?
Určitě ne, to nechci. Spíš alternativní léčbu.
Bylo za takové situace složité myslet v Riu na zlato a mluvit o tom, jak strašně moc ho chcete?
Samozřejmě, že jsem ho moc chtěl. Dělal jsem pro něj všechno. Ale takový je život. Někomu se to podaří hodněkrát, někomu vůbec. Na olympiádě se každá medaile vyhrává, i ta bronzová. Je to tady strašně vypjaté, všichni medaili chtějí, všichni vás sledují. Mohl jsem klidně skončit šestý nebo ani nebýt ve finále. V semifinále se mi jelo oproti dnešku úplně v pohodě. Dnes vůbec. Ale tu medaili mám.
A kdo získal tu zlatou, po finiši nějaký čas nikdo nevěděl, zda Drysdale nebo Martin.
Já předtím slyšel jedno jejich společné tútnutí a pak až to moje. Na světelné tabuli to s pořadím hrozně dlouho trvalo. Prý byl rozdíl pět setin (nakonec pět tisícin - pozn. red.), co je rozdělil, což je neuvěřitelné, to se běžně neděje. Jednou, když jsem ještě jezdil dvojskif, jsme vyhráli o desetinu, a to jsou dva centimetry, tak strašně málo. Divím se, že takhle rozhodli o zlatu a stříbru. Asi byl ten rozdíl nakonec vidět, ale i tak vejde dnešek do historie skifu. Nejtěsnější rozdíl dojezdu jakéhokoliv závodu. Mahé vyhrál, ale Chorvat je do budoucnosti hvězda skifu, až já i Mahé skončíme.
Skifař Ondřej Synek v cíli olympijského finále v Riu. (13. srpna 2016)
Neuvažujete o tom, že si příští sezonu naordinujete odpočinkovou, stejně jako Drysdale po hrách v Londýně?
Uvidím, až vše proberu s doktory, jestli by mi to s těmi zády něčemu vůbec pomohlo. V říjnu mi bude čtyřiatřicet, moc dalších let sportování mi nezbývá. Jak říkala v rozhovoru Mirka, že jede 15 let na hraně, tak já jedu 16 let na hraně a taky už jsem z toho vyždímaný a odvařený. Není jednoduché pořád se motivovat a pořád regenerovat. Je to dost strašný. Když mi bylo dvacet, šel jsem na pivo do hospody a druhý den jsem mohl trénovat. Dneska jdu na pivo a tři dny se z toho dostávám.
Bude tedy olympijské Tokio?
Bude, jestli to zdravotně vydržím a přežiju. Chtěl bych pokračovat, ale bude záležet i na mém zdraví. Nechci se dostat do stavu, aby mi děti řekly: Táto, pojď s náma na kolo - a já jim řeknu: Nemůžu, bolí mě záda.
Drysdale dnes ukázal, že i v 37 letech se dá vyhrát olympiáda.
Určitě, neříkám že ne. Ale... je to pro mě každý rok těžší a těžší. Proto je Mahe asi tak velkým sportovcem a proto ji vyhrál podruhé.
