Představuje si, jak už jsou tribuny plné a jak všichni ti lidé křičí. „To mě vzrušuje.“
Král všech olympioniků, přestože se už v Londýně 2012 s hrami „definitivně“ rozloučil, je zpět.
„Z Michaela se stal jiný muž,“ soudí kouč Bob Bowman, který jej doprovází už dvacet let. „Pochopil, že je víc než jen výborným plavcem. Teď je z něj kompletní člověk.“
Cesta k této proměně však byla krkolomná.
Po londýnských hrách, s rekordními osmnácti zlatými olympijskými kovy na kontě, se mu z vody a plavání dělalo zle. Proto skončil.
Jenže neměl ponětí, co místo plavání chce dělat. Řešení hledal i v alkoholu, večírcích, dostihových sázkách, pokeru. Muž, jenž s rozpětím paží 204 centimetrů a s nohama o velikosti 48,5 dosahoval obdivuhodné rovnováhy ve vodě, ji nenacházel v životě.
Když potom na sedmdesátce řídil rychlostí 135 km/h a naměřili mu 1,4 promile alkoholu v krvi, byl zatčen. Na podzim 2014 se hlásil k odvykací protialkoholní léčbě v arizonském Wickenburgu.
Dostával zde řadu podivných úkolů. Třeba: Nakreslete váš traumatický zážitek z dětství. A tak kreslil. Hady. Spoustu hadů. Těch se totiž děsí. Už od chvíle, kdy jako malý kluk před jedním v zahradě utíkal.
Také zde popisoval složité vztahy s otcem, který jej opustil, když bylo Phelpsovi devět.
Odvykací terapie probíhala v areálu v poušti obehnaném zdí. Bydlení v chatkách, mobily i internet zakázané. „Šlo o nejtemnější místo, kde jsem se kdy ocitl.“
Od té doby se údajně nedotkl alkoholu, nehrál poker. Téhož roku přišel za Bowmanem a oznámil mu: „Chci se vrátit.“
„Jestli to míníš udělat jen kvůli sponzorům a penězům, tak to nedělej,“ varoval ho kouč.
„Ne, chci to udělat kvůli sobě. I když po všem, co se stalo, bude návrat možná těžší než jakýkoliv závod, co jsem plaval.“
Jít, či nejít? Jdu! Musím. Chci to
Ale nejen comeback do bazénu, také rodinný život navracel Phelpsovi rovnováhu. S modelkou Nicole Johnsonovou, bývalou Miss Kalifornie, se jim letos v květnu narodil syn Boomer.
„Dva poslední roky mi vyčistily hlavu,“ soudí. Kdysi říkal: „Jíst, spát a plavat, to je vše, co znám.“ Při olympiádě v Londýně dokonce poznamenal, že plave na autopilota.
Nyní naopak vykládá: „Začínám být schopný užívat si život. Oceňuji věci, které jsem dříve považoval za samozřejmé. Poslední dva roky byly ty nejlepší v mém životě.“
Na minulých hrách chodíval po vesnici sportovců se sluchátky na uších, uzavřen do vlastního světa, neochotný s někým hovořit. Teď těká očima kolem sebe. Potká Novaka Djokoviče a usmyslí si: Chci společnou fotku. Potom spolu rozebírají, co je na hrách čeká.
Jednoho vítězství už Phelps v Riu dosáhl, ještě než hry začaly. Při hlasování 555 olympioniků USA si jej zvolili za vlajkonoše při pátečním slavnostním ceremoniálu. Když se to dozvěděl, předvedl nejširší úsměv, jehož byl schopen: „Tohle bude jedna z mých nejbláznivějších věcí.“
Nikdy předtím na ceremoniálu ani nepochodoval, protože následujícího dne vždy závodil na dlouhé polohovce. Na této trati však letos o start neusiloval. Přesto se trenéra Bowmana zeptal: „Jak moc to ovlivní mé výkony v bazénu, když na zahájení půjdu? Řekni mi na stupnici od 1 do 10 bodů, jestli mám jít. Když řekneš 8,0, tak jednoznačně půjdu.“
Bowman odpověděl: „7,8.“
„Děláš si ze mě srandu?“
Vzápětí se rozhodl: „Tady se nemůžu řídit jen rozumem. Musím to udělat. Chci to udělat. Vzpomínám, jak jsem se jako dítě díval na slavnostní zahájení her v televizi a viděl nadšení ve tvářích všech těch sportovců. Nikdy by mě nenapadlo, že tam sám jednou ponesu vlajku.“
O tři dny později skočí do Estádio Aquatíco Olímpico při závodě na 200 metrů motýlek.
Mé poslední hry. Potenciálně...
Nastoupí v Riu ke třem individuálním závodům a nejméně jedné štafetě. Každému startu bude předcházet i jeho obvyklý rituál.
Dvě hodiny před závodem se začne protahovat, pak 35 minut rozplavávat a půl hodiny se soustředí. Zavře oči, nasadí si sluchátka, pustí hip hop. Potom v plavkách z látky vylepšující přísun krve do svalů vyrazí. Nasadí si čepičku, pro kterou byla jeho hlava důkladně proměřena, i speciálně vykrojené brýle, v nichž vidí své protivníky vlevo i vpravo. Uši si nepřekryje, aby vnímal ruch tribun.
Postaví se na blok, třikrát si protáhne za zády paže. A poplave.
„Myslím, že Rio bude pro mě desetkrát emotivnější olympiáda než všechny předchozí,“ tvrdí. I partnerka s tříměsíčním synem přiletí. „Boomer bude oblečen tak, že okouzlí diváky, uvidíte.“
Svoji první medaili z Ria chce věnovat právě synovi.
Ale u jedné nezůstane, uvidíte.
Po týdnu bojů pak dá opět jednou hrám navždy sbohem.
Ačkoliv... „Je to má potenciálně poslední olympiáda,“ oznámí.
Potenciálně, Michaeli?
Zasměje se. „To vám říkám proto, abyste mě neukřižovali, kdybych se zase vrátil.“
Michael Phelps slaví, vybojoval postup na svou pátou olympiádu.
Jeho kamarád i rival Ryan Lochte, jedenáctinásobný medailista, vypráví: „Jakmile jednou soutěžíte na olympiádě na tak vysoké úrovni a pak skončíte, začnete velmi rychle postrádat to nadšení i vzrušení ze soubojů s nejlepšími na světě. Proto se vrátil. Chybělo mu to. Cítil, že ještě nenaplnil svoji roli ve sportu.“
Lochte pohodí hlavou: „A bude to cítit zase. Já v to doufám.“
