Když vstoupil do haly na pobřeží Kaspického moře, zažíval Petr Koukal hned dvojí nezvyk. „Zaprvé turnaje nehrajeme ve skupinách, zažil jsem to jen v Londýně na olympiádě. A taky můj soupeř – na akce, na nichž se pohybuju, se takoví hráči nedostanou,“ říkal nejlepší český badmintonista.
Podle toho vše i vypadalo, Srb Bjelan padl jasně ve dvou setech. A Koukal začal cestu za smělým cílem.
Tím je pro vás medaile, jaké jsou šance?
Celý život věřím, že ji z Evropy můžu přivést. Byl jsem jednu dobu kolem 5.., 6. místa mezi evropskými hráči, porazil jsem kluky, co medaile udělali. A říkám si, že mít evropskou medaili s olympijskými kruhy by bylo možná ještě lepší; víc by se mi ve vitríně líbila. Je to velká šance.
Jaká se v Baku sešla konkurence?
Nasazenou jedničkou je můj velmi dobrý dobrý kamarád Scott Evans z Irska, 23. na světě. Nad ním už jsou z Evropy jen tři Dánové a další dva, co sem nepřijeli, jinak je tu kompletní špička. Nejde o tak silnou akci jako mistrovství Evropy, na druhou stranu to určitě není turnaj, co by se nepočítal, pokud se podaří dobrý výsledek.
Úvod jste měl poměrně snadný, že?
Je příjemné mít v uvozovkách volnější los, na druhou stranu to člověka svazuje. Cítíte, že byste měl vyhrát; já radši vždycky překvapuju a hraju proti silnějším, mám proti nim vnitřní klid. Říkal jsem si, že to určitě nesmím podcenit: takoví kluci se můžou chytit na třech čtyřech výměnách, potom jim rupne v bedně jako mně, když mi bylo 18, 19 let a začal jsem porážet zkušené matadory, co byli na žebříčku o hodně výš. Kromě malého momentu ve druhém setu jsem to dojel bez problémů.
Čtyřčlennou skupinu, z níž dál postupují dva, byste měl vyhrát?
Teď mě čeká nejlepší Turek, určitě o třídu lepší než první soupeř – ale zároveň typ hráče, že kdybych ho potkal na 1. nebo 2. kole velkých akcí, znamenal by bezvadný los. Poslední je Švýcar, jehož Turek porazil snadno 2:0. Skupina je příznivá, až jsem byl překvapený. Jsou tady i jiné se třemi velmi silnými hráči, kde to jeden odnese.
Vracejí se vám vzpomínky na olympiádu?
Jo – ať vesnicí či tím, že jde o multisportovní akci, to kromě olympiády to nezažiju. Organizace je bezvadná, to bohužel v badmintonu často nezažíváme ani na turnajích nejvyšší úrovně. Je radost hrát v takových podmínkách, v krásné hale. Věřím, že si Evropské hry najdou místo ve sportovním světě.
V Baku jste chvíli, ale už se vás ostatní čeští sportovci ptají na fotku z pláže – jak to vzniklo?
To je taková kachna. Letěl jsem z New Yorku, kde jsem bohužel na US Open nevyhrál 1. kolo, takže jsme měl den volno před cestou. Šel jsem se na pláž trošku proběhnout, pak jsem se na ní hodinu natáhl a usnul. Bylo pod mrakem, takže jsem si říkal, že se nemůže nic stát.
Ale stalo, že?
Probudil jsem se a byl jsem jak rak. Šílené. Až do včerejška jsem trpěl, v Americe jsme neměl žádné krémy, nic. Byla to první věc, s kterou jsem šel za kluky z lékařského týmu – čekali kolena, kyčle nebo záda. A já přišel s tím, že jsem spálený (úsměv). Mazali mě mastmi a krémy a pomohlo to. Bylo to nepříjemné, protože jsem nespal: nemohl jsem se otočit, k tomu posun devíti hodin.
Ano, a podle fotky na Facebooku to vypadá, že vás slunce zaskočilo v Ázerbájdžánu...
Asi jsme to špatně prodali – nebo dobře? Ve vesnici všichni chodí a ptají se, kde ta pláž je, že ji nemohou najít.
