Postrádala jsem tlak, řekla Emmons. V bronz nevěřila ani na chvíli

Londýn (Od zpravodajky iDNES.cz) - Jako zlatá medailistka ve střelbě ze vzduchové pušky z Pekingu 2008 skončila střelkyně Kateřina Emmons v Londýně bez medaile. "Jsem zvědavá, kdo mi vyrobí bramborovou medaili," smála se. V osmadvaceti letech má doma olympijské zlato, stříbro i bronz. V Londýně přidala čtvrté místo.

Jaké pocity teď převažují?
Takové mírné zklamání, ale jenom tou poslední ránou. Devítka je vždycky nic moc. Ale stejně by mi to nepomohlo. Bojovala jsem jako lev a cením si, že jsem to ze sebe vytáhla. Ale později to bude těšit. Kdybych šla z prvního místa a spadla na čtvrtý, tak by mě to mrzelo. Ale šla jsem z osmého, věděla, že tam je bariéra jednoho bodu z kvalifikace a přiblížila jsem se medaili.

On-line rozhovor s Kateřinou Emmons

Odpovědi Kateřiny Emmons najdete zde

Věřila jste ve finále, že můžete zaútočit na bronz?
Ne. Ne. Tušila jsem, že budu blízko, ale dohnat ty první dvě, navíc když jsem slyšela ty jejich rány, bylo skoro nemožný. I kdyby každý udělal chybku.

Po poslední ráně v kvalifikaci jste se radovala z postupu do osmičlenného finále, ale pak zjistila, že bude rozstřel...
Věděla jsem, že to tak asi bude. Už jsem asi unavená, nespí se tady moc dobře, tak jsem měla hroznou radost, že jsem překonala krizi. Ale posledních deset minut, tak jsem musela trošku rychle bouchat.

Nebylo to lepší?
Bylo. Chtěla jsem asi hodně pečlivě střílet a to je prostě blbost. To nikdy nedělám. Ale jsem spokojená.

V kvalifikaci jste nastřílela tři devítky. Co se stalo?
Byla jsem pomalejší, než normálně jsem. Stabilitu mám dobrou, akorát jsem si s tím moc hrála a promeškala okamžik, kdy to opravdu sedí. Po té poslední už jsem věděla, že to musím dojet čistě.

Co to dělalo s vaší psychikou?
Měla jsem jedenáct ran a deset minut, a to už jsem si říkala: Nemám čas, nemůžu přemýšlet, což možná bude lepší. Musím udělat velice rychlou čistou práci. Vím, že to umím, ale dneska bohužel nebyl čas. Nějak to utíkalo.

Radila jste se s otcem i manželem Mattem. Co jste si říkali?
Taťka říkal, že jsem možná malinko pomalá. Je to zvláštní olympiáda, nějak necítím, že musím, připadala jsem si trochu mimo dneska.

Věděla jste v rozstřelu, jak jste na tom?
Po prvních ránách jsem si říkala, že tam asi stejně nebudu. Tušila jsem, že jsem pátá.

Byla jste nervózní nebo málo nabuzená?
Málo nabuzená.

Střílíte radši pod tlakem?
Asi jsem si na to moc zvykla.
 
I proto, že už máte na olympiádách "odpracováno"?
Je to možné. Nevím. Navíc rozstřel byl strašný. Vytáhli mě na kontrolu vybavení, což se dělá, ale pak nám nedali vůbec žádný čas, takže jsem přišla z kontroly rovnou na start, co mi moc nevyhovuje. Bylo to před finále na knap. Ale taťka mi říkal: Už jsi vyhrála, finále máš.
 
Nemáte formu jako před Pekingem. Je pro vás londýnský výsledek cennější?
Je. Když už tam není jistota, nejsem úplně nejbystřejší, nejrychlejší, projeví se to. Možná tam chybí i trénink. Do takových vypjatých situacích se promítne úplně všechno.