Ale současně nastoluje otázku obecnější a zásadnější: proč lidé Daliborkova typu vůbec svolí k natáčení? Proč riskují, že se ztrapní, neřkuli vystaví trestnímu stíhání?
Předpremiéra: Dalibor zaplnil kino, lidé se s ním fotili |
Protože se chtějí zviditelnit. A právě festival ukázal sílící trend, hromadný přesun těch, kteří chtějí vidět, do tábora těch, kdo chtějí být viděni. Kdysi filmy točili lidi, kteří to uměli, a ostatní se na jejich práci dívali; současnost dělá herecké hrdiny z exhibicionistů a filmaře z majitelů chytrých telefonů.
Ano, stále ještě byly sály plné diváků; naštěstí. Ale také se geometrickou řadou rozrůstaly řady fanoušků, kteří nestíhali hvězdě zatleskat, protože měli plné ruce ve snaze se s ní vyfotit. Přibylo lidí, kteří kolem sebe v davu mávají tyčí, jen aby pak mohli pověsit na sociální sítě neumělé video soukromé vítězoslávy – Podívejte, stojím u červeného koberce a půl metru ode mne právě prošla Uma Thurmanová celá v bílém, byla fakt boží!
Ukázka z filmu Svět podle Daliborka
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvMódu ještě přiživují reklamní firemní akce, které se k festivalům přilepí – Natoč svůj den s naším úžasným výrobkem, když vyhraješ, máš vedle slevy vlastně i stvrzenku, že jsi režisér!
Nebo jiný případ: za prosklenými dveřmi terasy, na níž se právě nacházejí jejich idoly, se tísní hromada dětí s památníčky. Na koho čekají – na Jiřinu Bohdalovou s hlasem z večerníčků? Omyl: na tváře internetu neboli youtubery, kteří na festivalu prezentovali dokument o sobě s příznačným názvem Nejsledovanější. Někteří nadšenci sotva školou povinní si pro podpis přijeli takříkajíc na otočku až z Prahy; přesněji řečeno někdo je musel přivézt – zjevně již rezignovaní rodiče.
Pro generaci sociálních sítí už zkrátka není modlou rudý bratr Vinnetou ani pirát Johnny Depp, nýbrž youtubeři, kteří před videokamerou jenom tak existují, případně vrstevníkům poradí, co si vzít na sebe. A odchovanci krátkých spotů potom v kině zívají nad dvouhodinovým Obchodem na korze – No dobrá, fajn, že dostal našeho prvního Oscara, ale když je to tak strašlivě dlouhý!
Z filmu Svět podle Daliborka
Po deseti dnech festivalového kličkování mezi svépomocnými mikroštáby nabude člověk nutně dojmu, že my všichni jsme vlastně Daliborci svého druhu. Tedy dobrovolní účastníci Výměn manželek či Robinsonova ostrova, dychtiví aktéři nejrůznějších reality show založených právě na poznatku, že touha být viděn je silnější než touha vidět. A pokud Daliborkům tohoto světa, groteskním ztraceným existencím příhodným pro levnou senzaci, tak hladce projde, že hlásají obludné nesmysly a ještě za to dostanou zaplaceno, nelze se divit, že se za vidinou třebas i pochybné slávy hrnou další. Proč by to nezkusili?
Od youtuberů ve Varech zazněly dvě zajímavé informace: že někteří vydělávají víc než jejich rodiče a že vůbec netuší, jak se jejich dráha bude dál vyvíjet. Vrcholem posedlosti se může stát okamžik, kdy bude točit bez výjimky každý – ale nezůstane nikdo, kdo by se díval. Leda výměnným obchodem ve stylu prvobytně pospolné společnosti: Ty olajkuj moje video, jak peču závin, a já tvůj výcvik psa.
Britský klasik Ken Loach ve Varech řekl, že ví, jaký film by si vzal na pustý ostrov. Ale co by tam dělali zoufalci pátrající, kde je signál a kde dobít mobil, aby mohli poslat video? Už kvůli nim by se měly na každém atolu instalovat alespoň bezpečnostní kamery.
