RECENZE: Skutečný frajer české literatury? To byl a bude Petr Šabach

V Pasece vydali dalšího Šabacha. Sedm let po autorově smrti. Devět let po jeho poslední knížce A nakonec Vánoce, trojici povídek zasazených netypicky do amerických reálií. Novinka jsou také povídky: třináct kusů publikovaných v nekonečné řadě povídkových sbírek jihlavského nakladatelství Listen. Název té sbírky je ostrý jako břitva – Láska je kurva. Možná je ale ten název na celé knížce tím vůbec nejostřejším.

Petra Šabacha, který zemřel v roce 2017, proslavilo bujaré anekdotické vyprávění, chytlavý proud storek a scének zasazených vesměs do éry, která se kryje s dekádami jeho života. Žil na půdorysu oblíbené trojčlenky víno, ženy, zpěv. Pěkně to vyniklo hlavně na filmovém plátně v režii Jana Hřebejka: Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo.

Také v novince Šabachovi nejde tolik o dějový příběh, o dramatickou vývojovou linku, ale spíš o samotné vyprávění – o postavu uprostřed zajímavé situace. Zloděj tváří v tvář šestileté čtenářce pohádek Tisíce a jedné noci. Vitální důchodce přirostlý k lavičce před bordelem, kde pracuje lehká holka, do níž se zamiloval. Anebo trapnosti a zběsilosti, co vyplují na povrch během oslav jedné zlaté svatby.

V pár případech to Šabach zkusí taky jinak: buď si zakoketuje s žánrem, kde vůbec není doma (a rozvíjí například pohádkovou alegorii či fantastický horor) – anebo vymění domácí kulisy za vzdálenou exotiku, konkrétně Mongolsko. A výsledek?

Je jednoduchý až banální

Láska je kurva a jiné povídky

60 %

Petr Šabach

Paseka, Praha 2023, 140 stran

Na obálce srovnávají Šabacha s Janem Nerudou, Jaroslavem Haškem a Bohumilem Hrabalem. To trochu kulhá. Na všecky tři nohy. Neruda je konstruktér lidského typu, malostranských figurek, co skládají dohromady spíš ta nižší sociální patra dané lokality; Šabach je v novince doma vlastně kdekoli, ať jsou kulisy poznatelné či nikoli. Hašek byl povídkový rabiát, neslitovný mystifikátor, frekventant té nejbrutálnější absurdní komiky; Šabach je proti němu lyrický, měkký humorista-nostalgik. A Hrabal – jeho poetizace všední skutečnosti je natolik silná, že co okamžik v jeho próze, to báseň; Šabach jede víc po povrchu, je průzračný, jednoduchý až banální.

Pokud někdo jede po té jmenované autorské lince Neruda-Hašek-Hrabal, pak dozajista Emil Hakl a Václav Kahuda, editoři předchozího výboru ze Šabachova díla nazvaného Dobře zašitej frajer. V novince je Petr Šabach možná právě takový: dobře zašitý. Píše trochu unaveně, dostředivě, trochu ze setrvačnosti. Obyčejně, prostě, bezstarostně. A je mu fuk, že výsledek je spíš mělký, spíš průměrný. „Je letní čas,“ bilancuje jedna z jeho postav, „a my si tady sedíme a pochlastáváme a nic nám v podstatě nechybí.“

To se ví: Šabach byl frajer české literatury!