RECENZE: Lucie se v opeře přetahovala o pozornost s orchestrem

Parafrázováno s klasikem „spojení Lucie a symfonického orchestru? To už tady bylo. Ano a už je to tady zase“. Kombinace rockových kytar se smyčci už je sice nějaký ten pátek passé, ale Lucie se rozhodla ji znovu připomenout.

Podnik Lucie v opeře navazuje na akci z roku 2002, kdy kapela odehrála speciální koncert za doprovodu symfonického tělesa ve Státní opeře Praha. Odtud název aktuálního turné, které vyvrcholilo koncertem v pražské O2 areně.

A znovu se potvrdilo, nad čím se v minulosti reptalo již několikrát – ze spojení rockové kapely a symfonického orchestru žádná nová kvalita bohužel nevznikne a nenajde-li se klíč, jak oba světy opravdu účelně a nápaditě propojit, je výsledkem rádobynoblesní guláš, v němž se kytary a bubny přetahují o pozornost se smyčci.

Orchestrální verze Lucy In The Sky With Diamonds na úvod měla navodit slavnostní atmosféru, která se ale bohužel příliš nekonala. Samotná Lucie zahájila poměrně chytře vánočním trhákem Medvídek a pokračovala třemi kousky z vrcholného alba Černý kočky, mokrý žáby – Vona říká jó, Krev a r’n’r a Kurtu Cobainovi věnovaný ploužák L’aura.

Tehdejší hlasová energie a napětí jsou s léty ty tam, což by nevadilo, kdyby je přítomnost Filharmonie Hradec Králové pod vedením Kryštofa Marka dokázala nahradit něčím novým, nečekaným. Nestalo se, Lucie prostě tak nějak rutinně a na půl plynu hrála svoje písničky a v pozadí zněl „jakýsi“ doprovod. Který navíc zprvu nebyl příliš slyšet.

Rozpačitý pocit přetrvával a vlastně jen u dvou skladeb bylo možné říct, že se spojení dvou rozdílných hudebních světů povedlo tak, jak bylo zamýšleno. Šlo o baladu Lucie a filmovou Ameriku, což jsou písničky, které mají smyčcová aranžmá už v původních podobách a při skládání se s nimi počítalo.

Jednu z nejkrásnějších písní z repertoáru Lucie – Sen – zazpívala společně s Davidem Kollerem dívenka Tereza z dětského domova, kterou uvedla Tereza Maxová. Zpívala hezky, jen škoda, že v jednu chvíli Koller poněkud popletl text.

Lucie v opeře

45 %

O2 arena, Praha

10. listopadu 2022

Po něm Lucie nasadila letitou skvostnou Rouháš se bohům a pomalu zamířila do finále s největšími tutovkami. Na tomto místě se sluší připomenout, že kapela chvályhodně nečerpá jen z minulosti a hned šesti položkami připomněla zatím poslední album EvoLucie. Songy Takhle to má bejt nebo Chtěli jsme lítat už mezi klasické hitovky zapadly zcela přirozeně.

Během tří posledních skladeb – Chci zas v tobě spát, Šrouby do hlavy a Dotknu se ohně se konečně také probralo trochu letargické publikum, zmátořila se i sama kapela a koncert konečně dostal drajv a atmosféru. Škoda, že až na samotný závěr.

A také škoda, že Lucie je dnes v takovém rozpoložení, že nedokáže přesvědčivě podat jednu z nejsilnějších skladeb, kterou kdy napsala, Oheň. Bývaly doby, kdy naskakovala husí kůže už při akustické předehře a když se přidala celá skupina, byla to ryzí euforie. Dnes sledujeme unuděného P.B.Ch, strnulého Roberta Kodyma, za bicími jistého, jen s mikrofonem jako vždy pohybově nemotorného Davida Kollera a Michala Dvořáka, který se jako jediný pokouší o náznak pohybu na jevišti a požitku ze společného hraní.