RECENZE: Erasure na albu Day-Glo zaujmou spíše náladou než melodiemi

Pro posluchače, který nepatří ke skalním fanouškům dua Erasure, ale čas od času si nějakou jejich chytlavou popovou písničku rád poslechne, bude deska Day-Glo (Based On True Story) překvapivá. Zpěvných hitovek na ní totiž moc nenajde.

Nejedná se totiž o standardní novou řadovou desku, ale spíš o jakýsi dlouhohrající bonus k předchozí nahrávce The Neon. Vznikla tak, že se Vince Clarke v lockdownu probíral zvukovou databází právě k The Neon, různě s ní experimentoval a možná trochu nečekaně se mu pod rukama rodilo toto album.

A zatímco The Neon byla klasická erasurovská diskotéka, Day-Glo odhaluje zadumanější a introspektivnější tvář hudby Vince Clarka. Čili radost z ní budou mít hlavně milovníci zvukově bohaté elektronické hudby, kteří se rádi ponoří do poslechu.

Nedá se říct, že by zpěvák Andy Bell hrál vyloženě druhé housle, ale jeho role tentokrát spočívá hlavně k dokreslování atmosféry. Jeho hlas nehraje vždy prim, místy zní jakoby z dálky. V pár skladbách si jeho přítomnost začnete uvědomovat až při opakovaných posleších, například v Now nejdříve zaujmou syntezátorové kaskády a až později si všimnete Bellova partu.

První část desky je vyloženě poslechová, uklidňující, místy až s meditativní newageovou texturou. Na taneční parket zve až s šestou Inside Out, což je na poměry Erasure zvukově poměrně tvrdá, úderná skladba, postavená na dusajícím beatu, ostrých klávesových bodancích, do nichž Clarke zatloukl i něco kovových hřebů.

Day-Glo (Based On True Story)

75 %

Erasure

Harbour Of My Heart je poklidná plavba do onoho v názvu zmíněného přístavu. Naproti tomu 3 Strikes And You’re Out se asi nejvíc blíží tomu, co jsme obecně zvyklí slýchat na deskách Erasure.

Následující The Shape Of Things je ale znovu spíše rozjímavou koláží. V The End je Andyho hlas zkreslený, zvláštně roztřepený a znovu je vsazen spíše do ambientní náladovky než tradiční písničky.

Na Day-Glo je cenné především to, že i když se jedná o jakýsi přívažek k předchozí plnohodnotné desce, obstojí sám o sobě. Samozřejmě je možné si obě alba pouštět současně a snažit se vystopovat všechny odkazy a spojitosti, nicméně bez problému obstojí i samo o sobě.

Vince Clarke nikdy nebyl bůhvíjaký zvukový experimentátor nebo vizionář, například ve srovnání s Alanem Wilderem, který ho kdysi nahradil v Depeche Mode. Jeho síla je jednoznačně v citu pro nosné, chytlavé melodie, které se nemusejí lacině podbízet a fungují i po mnoha přehráních. A najdeme je i na téhle desce, i když tentokrát je třeba hledat trochu déle a pečlivěji. Což je jenom dobře.