Filmová publicistka Eva Zaoralová patřila společně s Jiřím Bartoškou k hlavním tvářím porevolučního karlovarského filmového festivalu. S přehlídkou spojila více než čtvrtstoletí svého života; v čele nadace, která pořádání festivalu zaštítila, totiž stanula už v roce 1994.
Společně s Bartoškou a dalšími spolupracovníky postupně festival ve Varech etablovali v jeden z nejvýznamnějších filmových svátků v Evropě. Jako umělecká ředitelka MFF Karlovy Vary na tom měla Eva Zaoralová výběrem filmů velký podíl. Svou funkci předala v roce 2011 Karlu Ochovi a nadále působila jako umělecká poradkyně festivalu.
 |
Eva Zaoralová dále pedagogicky působila na FAMU, kde přednášela filmovou historii. Za svou práci byla vyznamenána Medailí za zásluhy i francouzským Řádem rytířky umění a literatury, na MFF v Cannes získala plaketu za dlouholetou žurnalistickou činnost.
Cenou za umělecký přínos na ni pamatoval před lety i karlovarský filmový festival a v roce 2017 získala Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii. Vedle karlovarského festivalu zanechala stopu i na dalších filmových přehlídkách, zasedala totiž v odborných porotách v Cannes, Benátkách, Berlíně i v mnoha dalších.
„Nikdy mne nenapadlo, že se ze mne jednou stane v jistém smyslu ‚celebrita‘: už několik let mne občas cizí lidé osloví na ulici nebo v tramvaji a všichni, vždy zdvořile a mile, mi třeba jen pár slovy děkují za to, co jsem udělala pro festival,“ citovala ČTK jeden z rozhovorů se Zaoralovou, která se těšila i neustálému zájmu médií.
Dala stovky rozhovorů a ocitla se na stovkách fotografií, často ve společnosti velkých hereckých hvězd a světových filmařských celebrit. „Nemohu předstírat, že mne to netěší, ale na druhé straně se trochu stydím, protože na tom, že Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary je dnes stavěn v České republice i v zahraničí opravdu vysoko, nemám zásluhy jen já, ale celý náš tým,“ dodala.
Eva Zaoralová se v Praze narodila do rodiny architekta Jana Šebánka. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala češtinu a francouzštinu. Po škole se věnovala tlumočení a překladům z francouzštiny a italštiny. Právě francouzská a italská filmografie se později staly její doménou, knižně či časopisecky vyšly desítky jejích překladů, autorských článků a publikací věnovaných filmům z těchto zemí. Od šedesátých let působila v časopise Film a doba, kde se později stala i jeho šéfredaktorkou.
Karlovarský festival navštěvovala jako novinářka už od sedmdesátých let. Na jeho padesátém ročníku představila knihu o jeho historii. Do publikace dala fakta, postřehy, historky a hlavně objektivní informace.
