RECENZE: Snaha Foo Fighters o stadionové hity vyšla naprázdno

Dave Grohl svého času bubnoval v Nirvaně, ale se svou kapelou Foo Fighters se snaží o bezproblémový, rozjuchaný pop-rock. Grungeové deprese jsou dávno pryč, s albem Medicine At Midnight bychom měli tančit a zpívat.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Foo Fighters

To není dobré, blesklo mi hlavou už při prvních tónech úvodní Making A Fire s chtěně optimistickým halekáním „ná ná ná“, které má mimochodem na svědomí čtrnáctiletá Violet Grohl, dcera frontmana s vůdčí síly Foo Fighters Davea Grohla. Ne že by to ve výsledku mělo nějakou extra váhu, ale u takto prázdné desky se recenzent chytá každičkého stébla, aby se mu z ní podařilo vypreparovat alespoň něco, co stojí za zmínku.

Pointu bychom tedy měli vystřílenou hned na začátku, tato deska se dnes již šestičlennému tělesu opravdu nepovedla. Dave Grohl se ještě před vydáním nechal slyšet, že jeho ambicí bylo natočit pohodovou desku plnou chytlavých písniček, které si s chutí zanotujete společně s kapelou a bude vám fajn. Což může být pravda, nebo také alibistická výmluva, proč je Medicine At Midnight tak jalová a dutá.

Stadionové refrény, kterým ale nikdo neaplauduje. Nechce a vlastně ani nemůže. Není se čeho chytit, ty skladby jsou bez života. Vlastně je to tak trochu paradox, protože pokud jde o Davea Grohla jako člověka, těžko najdete na rockové scéně většího dříče a sympaťáka bez hvězdných manýr. I proto zamrzí, s jak jalovou deskou přišel.

Otevírák jsme si probrali, to „ná ná ná“ už podruhé opravdu slyšet netřeba. Rozpačitá je ovšem i následující Shame Shame s jakýmsi pokusem o funk ve slokách a v refrénu se zlomí do typické „fightersovské“ plandavé melodiky. Celé to však zní jaksi odvozeně, bez jiskry. Toto že má být hudba, která vás přinutí se do toho opřít společně s kapelou?

Cloudspotter začíná otřepaným kytarovým riffem – bolest celé desky, mimochodem – a vrcholí, dá-li se to tak nazvat, ještě fádnější melodickou linkou. Měl to asi být rokec jakože od podlahy, ale spíš to evokuje otravnou mouchu, která vám atakuje obličej tím intenzivněji, čím vztekleji ji odháníte.

Co s baladou Waiting On A War, v níž Grohl ono „war“ v refrénu protahuje trochu jako Ozzy Osbourne? Inu...rocková balada. Neurazí, nenadchne. Takových jsme už slyšeli.

Medicine At Midnight

45 %

Foo Fighters

Titulní Medicine At Midnight zaujme výraznou basovou linkou jako od Talking Heads a také Grohlovým ztišeným pěveckým projevem. Povedená věc, konečně. Opět spíše odvozenina, ale budiž, zde ta Grohlova hra na pohodu a „feel good record“ celkem funguje.

Ne tak v následující No Son Of Mine, což prý má být pocta rockovému fotrovi Lemmymu a jeho Motörhead. Takže garáž a nářez, až třísky lítají a matky se chvějí o početnost svých dcer? Kéž by, spíš neškodné vyklepávání báboviček.

Přejdu decentním mlčením, že skladba Holding Poison mi díky úvodnímu riffu neodbytně evokuje „srandovní“ slovenské Horkýže slíže – což není pochvala, aby nedošlo k mýlce – a přesunu se k závěrečné Love Dies Young. Přiznám se, tady mě letošní Foo Fighters opravdu chytli. Tohle je věc, kterých mělo být plné album. Hned by na něj jeden pohlížel shovívavěji.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Foo Fighters