Vůbec první Kotkovou audioknihou byl Tajný deník Adriana Molea, který vyšel před jedenácti lety, tou zatím poslední je Medvídek Pú a druhý díl Stopařova průvodce po galaxii s podtitulem Restaurant na konci vesmíru. „Napočítal jsem tam asi 56 postav a pro všechny jsem musel najít hlas. To se pak spotřebuje hodně zvýrazňovačů,“ komentuje herec vznik audioknihy podle románu Douglase Adamse.
To musí být náročné přeskakovat mezi jednotlivými postavami. V případě medvídka Pú z teskného Ijáčka k nebojácnému Prasátku a zpět. Jak to šlo?
Nebyl to pro mě snadný úkol. V případě Medvídka Pú už jen proto, že knihu před lety načetl Marek Eben. Ale díky tomu, že Medvídek Pú i Stopařův průvodce jsou vesměs fantaskní příběhy a ještě plné postav, jsem si mohl dovolit větší hlasovou stylizaci než třeba v případě Deníku Adriana Molea, kde je vypravěčem sám hrdina.
Podle výsledných nahrávek jste si to hodně vychutnával.
To ano, pro mě je práce na audioknihách zábavná a obecně hraju hlasem rád. Přistupuju k tomu jako k zálibě a radosti, což prostě vzhledem k poměru času stráveného přípravou a jeho následnému ohodnocení tak zkrátka trochu je. Na druhé straně to ale během těžkých časů, které teď zažíváme, byla jedna z mála prací v rámci naší profese, která se dala realizovat.
Má to i výhody oproti běžnému hraní? Můžete si dovolit třeba zveličovat?
Nejste u toho vidět, takže vlastně trochu musíte zveličovat, pracovat s nadsázkou. Jak jinak bych pak ve Stopařovi ilustroval Vogona, byrokratickou hroudu slizu? Hlas je v tu chvíli jediným nástrojem a já musím být přesvědčivý. Takže na jednu stranu mě to svazuje a na stranu druhou nabízí velkou svobodu.
Svazovala vás při medvídkovi Pú předchozí verze Marka Ebena?
Předtím jsem ji neznal a upřímně – jako dítě mě medvídek Pú vlastně minul. Viděl jsem pár dílů disneyovského zpracování a moc mě to nebavilo. Z podání Marka Ebena jsem si poslechl jen pár minut, nechtěl jsem se nechat svést k tomu, abych se pak záměrně snažil odlišovat.
Vzpomínáte si, jaké bylo nahrávat audioknihu úplně poprvé? V roce 2009 v Česku ještě nebyly tak známé.
Nebral jsem to jako něco úplně nového, poslouchal jsem hodně rozhlasové hry, ale pamatuju si, že tehdy to byla nálož. Myslím, že jsem vůbec netušil, do čeho vlastně jdu, a ani zdaleka jsem se nepřipravoval tak důkladně jako teď. Myslím, že to nahrávání bylo z mé strany trochu rozpačité, ale obecně šlo o dobrou zkušenost.
Vojta Kotek při nahrávání audioknihy Stopařův průvodce po galaxi 2: Restaurant na konci vesmíru (2020)
Co jste poslouchal za CD jako malý?
Aniž bych byl nějak nucený, usínal jsem celé dětství u Cimrmanů. Brzo jsem se naučil texty nazpaměť, což se mi hodilo, když jsem před pár lety začal s Cimrmany hrát a myslím, že jsem si tak i obecně vypiloval audiopaměť, což mi pomáhá při zkoušení divadla doteď. A u audioknih vlastně usínám dodnes, jen jsem si trochu rozšířil portfolio. Je to pro mě nejlepší způsob jak vstřebávat literaturu, protože když začnu číst knížku, tak můj mozek dostane signál, že probíhá odpočinek a okamžitě usnu, u audioknihy to není úplně hned... Je to pro mě větší relax, protože jinak pracovně během dne, čtu pořád - scénáře a tak dále.
Posloucháte někoho z herců opravdu rád?
Třeba Jiřího Adamíru, Karla Högera, Radovana Lukavského nebo z mladších Jiřího Lábuse. A obzvlášť miluju poslouchat rozhlasovou hru Jméno růže podle knihy Umberta Eka. Má asi devět dílů, a když skončíte, můžete hned začít znovu. Hrají tam samé nedostižené modly.
Obálka audioknihy Stopařův průvodce galaxií 2: Restaurant na konci vesmíru
Takovou modlou je pro mnohé i Douglas Adams. Patříte mezi fanoušky Stopařova průvodce po galaxii?
Knihy jsem předtím nečetl, ale bavil mě film. Je to chytrý příběh, má filozofický podtext a ještě je v něm skvělý britský břitký humor, to mě baví. Že je to chytré, ale není to tím zatěžkané. Myslím, že Adams se ve fanouškovské adoraci může klidně rovnat třeba Tolkienovi.
Nebo Rowlingové, autorce Harryho Pottera, kterého jste ve filmovém zpracování daboval.
Neměl jsem to tehdy moc rád, ta postava sama o sobě mě nebavila, v dabingu to bylo jen samé dýchaní a pár kouzel. Všechno chytré řekl Brumbál nebo Hermiona. Navíc mi Pottera furt všichni předhazovali a já měl potřebu se vůči němu vymezit. Pořádně jsem konečně všechny díly viděl až loni a konečně jsem k Harrymu takhle s odstupem našel i fanouškovskou cestu.
Tehdy vám film nepustili celý?
Bylo to přísně hlídané. Kopie, které sem posílali, byly vesměs znehodnocené. Přes obrazovku bylo třeba velké polopropustné logo Warner Bros. nebo byla část rozmazaná, překrytá čárami a podobně. Bylo to pro nás trochu za trest, protože když už něco dabujete, je dobré, abyste pro kontext viděli všechno, co nakonec spatří i diváci.
Mluvili jsme o herectví, ale co režie? Lákala by vás i u audioknih?
Já už jsem trochu v Tympanum navrhoval, že tu chybí audioknižní zpracování románů Charlese Bukowského. A hrozně bych si přál, aby je načetl Olda Kaiser. Otázkou je, jestli lze Oldu Kaisera režírovat...
To už jste si přece zkusil.
No právě...! Olda je ďábel a neřízená střela. Nicméně geniální!
Od premiéry Padesátky, vašeho celovečerního režisérského debutu, uplyne o Vánocích pět let. Plánujete další film?
Měl jsem plány, které se zhatily celou tou letošní situací. Uvidíme. Doufám, že se z toho všeho brzy dáme dohromady, ačkoli si nedělám iluze, že by se život zcela vrátil do zajetých kolejí. Přeju si, aby národ na kulturu nezanevřel. Aby lidi dál chodili do divadel a neomezili se jen na příjímání audiovizuální potravy skrz televize a počítače. A aby dál sdíleli pocity a emoce mezi sebou i námi, co se jim je živou kulturou snažíme předat.
Vojta Kotek v pořadu Za scénou (prosinec 2017):
