Hovořit s Janem Saudkem znamená připravit se na vodopád velkorysých slov i pokorných myšlenek, drzých úvah i uctivých poklon. Ukočírovat takový rozhovor není jednoduché, obzvlášť pokud má zamířit na papír. Slovenský katolický kněz a bývalý novinář Karol Lovaš se však nenechal zastrašit a nakonec zvládl vytvořit knihu s odvážným podtitulem „Fotograf, kterého se dotkl Bůh“. Střídají se v ní společné dialogy s Lovašovými úvahami o životě a úloze víry.
Se Saudkem hovořil autor poprvé koncem devadesátých let, uznávaný fotograf jej tehdy nazval mladým bratislavským playboyem. Tím však komunikace skončila, život pokračoval dál a společné cesty se znovu spojily až před sedmi lety, v lednu 2013.
Ptát se člověka, který byl již tolikrát tázán jako Saudek, je zrádné a dosáhnout absolutní originality téměř nemožné. Knihou proto čas od času, bez zbytečné snahy vyčnívat, rezonují témata i problémy, o kterých už se mluvilo jinde. Zápisky o velkém Janovi z malé Prahy, jak je sám Lovaš nazývá, tak spíše kondenzují, než odhalují. Vynechán nezůstává Saudkův pocit nedoceněnosti v rodné zemi, navracející se trauma z dětství ani konflikt se synem.
Připomenuty jsou i Saudkovy politické, respektive spíše nepolitické postoje. Jak se nestýkal s disidenty, jak se vymluvil ze spolupráce s StB a jak v listopadu 1989 necinkal klíči, protože „šlo jen o převlékání kabátů“.
Obálka knihy Jan Saudek - Mystik (2020)
Přesto v knize dostává paradoxně dost prostoru Václav Havel, aniž by by bylo jasné proč. Oba pánové k sobě nakonec úplně blízko neměli. „Bohumil Hrabal nemusel skákat z okna, kdyby mu Venca Havel dal macatou ošetřovatelku za dvacet tisíc měsíčně, která by před ním zametala, předkláněla by se, neměla by kalhotky a on by se velice radoval,“ zavádí Saudek řeč poprvé směrem k Havlovi a Lovaše v roli tazatele tím zcela zřejmě připravuje o pevnou půdu pod nohama. Následující řádky totiž postrádají předchozí koncepčnost, srozumitelnost i návaznost.
Fotograf hovoří o tom, jak jej Havel neměl v lásce kvůli jeho floutkovství, sám se mu prý však obdivoval. Jen byl podle něj „prezidentem slabochem a uměle vytvořeným mýtem“. Co si z toho čtenář má vzít a proč si o tom čte právě na stránkách této knihy, když k nikomu dalšímu se Saudek příliš nevyjadřuje, zůstává záhadou.
A tak Lovaš raději hovor směřuje skrz revoluční události zpět k tématům spíše filozofického rázu. Ty koneckonců Saudek ovládá jakožto respondent nejlépe.
O lásce hovoří Saudek často a květnatě. Už jeho fotografie naznačují, že nejvíce ji spatřuje ve vztahu matky k dítěti. Za lásku musí být člověk připraven padnout, míní. A jak na to přišel? On by prý „za jednu ze svých prdelatých milenek pokládal život jen těžko“. Přesto jsou všechny ženy, nezapomíná dodat, důkazy boží existence.
Taky mu jedna taková mladá žena kdysi zcela nevědomky dodala naději, když na jejím nočním stolku, ještě jako nepříliš známý fotograf, spatřil za sklem svou fotografii s novorozencem z Mladého světa. Dala mu i jeho dílu šanci. Šanci, jak Saudek říká, nebýt ani krysou, ani křivákem.
