Navíc si je návštěvníci mohou „nejen prohlédnout, ale některých se dokonce i dotýkat“, a pokud přijdou každý z pěti dnů, uvidí „celkem 65 skutečných nahých žen“.
Že ani galerie nepromění v umění všechno, co v ní momentálně visí, leží nebo postává, je nasnadě. Na akci, která se opakuje po předloňské slovenské a loňské české premiéře, zaráží spíše výběr přívlastků.
Neudiví, že v názvu přibylo slovo „poslední“: z hvězd, které lákaly na své tentokrát už zaručeně a opravdu definitivně poslední vystoupení, načež se ještě třikrát vrátily, už by se dala postavit přinejmenším fotbalová jedenáctka.
Ani pojem „nahé“ nepřekvapí, na oblečené dámy by se asi sotva stály fronty.
Ale proč se zdůrazňuje termín „skutečné“? Naznačuje snad, že veškeré živé ženy do roka a do dne vymřou, případně se zruší úředním výnosem, dostanou zákaz veřejného vystupování, neřkuli svlékání, nebo se přesunou do skanzenu a nahradí je robotky? Na to pozor, při návštěvníkově upoceném dotyku by umělé slečny mohly probíjet.
Rozdíl mezi nesmrtelnou krásou mistrovských aktů a jejich reálnými předobrazy z masa a kostí je dostatečně zjevný, v daném případě doslova hmatatelný – na Botticelliho Zrození Venuše si člověk sáhnout nemůže, to by ho z galerie ve Florencii hnali puritánským krokem. Na druhou stranu zákazy výstav fotografických aktů už jsme zažili od Prahy po Havířov a často za nimi stály dámy. Je tedy možné, že „poslední výstava skutečných nahých žen“ se v éře kampaně MeToo připravuje na zásah aktivistek, přes který by se další obchodování s nahatou senzací už neprobilo.
Nicméně akce typu Voayer se pouze vezou na vlně pokrytectví, která ze souboje politické korektnosti se svobodou projevu dovede vytěžit vlastní zisk. Bitvu proti sexuálnímu nátlaku přetavila ve vlastní pořad herečka Rose McGowanová a nyní izraelská televize ohlásila dokonce reality show, v níž budou skryté kamery sledovat sexuální obtěžování ve velkých firmách. Svým názvem The Silence Breakers se projekt hlásí k těm, kdo prolomili mlčení, a producenti vyjadřují naději, že dodá odvahu i dalším, zároveň však přiznávají, že očekávají velký divácký úspěch. Formát, jehož každá epizoda má vyvrcholit přímou konfrontací útočníka s obětí, hodlají prodávat do ciziny na nadcházejícím mezinárodním televizním trhu v Cannes.
17. srpna 2017 |
Což je vlastně jen rafinovanější způsob, jak vydělat na lechtivém tématu a přirozené lidské zvědavosti, než jaký vyprodukoval bezelstně přímočarý Voayer. Že je projekt kontroverzní? Tím lépe. Že riskuje pořádný povyk? Jen houšť, ať se víc prodá.
Paradoxně ve stínu pokřiku o sexistické výstavě či bojovných feministkách se krčí projekty jako televizní dokument Z lásky nenávist, který zpovídá reálné oběti domácího násilí; navíc, jak se vyžaduje, „genderově vyváženě“. Nejprve totiž vyprávěly ženy týrané muži, dnes v druhém dílu se naopak svěřují muži týraní ženami.
S tím by si hnutí MeToo nejspíš nevědělo rady. Jednodušší než přiznat, že krutosti jsou schopna obě pohlaví, je razit hesla o ženách ponížených na objekt mužského chtíče. Přestože „skutečné nahé ženy“ se těžko vystavují nedobrovolně a zadarmo.
Už aby je vystřídaly skutečné nahé robotky. A skuteční nazí roboti.
