RECENZE: Vondruškova Husitská epopej je opět nabitá boji a intrikami

Pátý díl Husitské epopeje - Za časů Ladislava Pohrobka z pera Vlastimila Vondrušky o osudech rozvětveného rodu Prokopů za bouřlivých dob otevírají dva bratranci a náboženští protivníci. Je to utrakvista Daniel a katolík Petr, rokem 1450 příběh začíná a končí o deset let později. Ani tyto časy nepřinesly tolik kýžený klid.

Vlastimil Vondruška | foto: Archiv, Metro.cz

V jedné z rozprav, které tvoří historický rámec románového příběhu, se Petr s Danielem dostanou do sporu o tom, jak vlastně mají svou kroniku pojmout, aby to nevypadalo tak, že „naši předkové vlastně jen válčili, hádali se, opíjeli a tělesně obcovali“. A dopracují se k větám ze starého traktátu: „Aby mohl kronikář postihnout svět, v němž žije, měl by popisovat události zábavné, jinak jeho slova nebudou nikoho zajímat.

Dobrý kronikář však musí do zábavného vyprávění skrýt poučení o svém světě, o tom, jací lidé doopravdy jsou.“ Přiznejme Vondruškovi, že ducha předchozích slov dokáže naplnit vrchovatou měrou. Že jeho postavy přesně toto vše činí a že je to místy opravdu hodně zábavné. Ale také hodně poučné.

Osud nešťastného mladičkého krále Ladislava je známý stejně jako spory, které provázely působení schopného Jiřího z Poděbrad nejprve jako zemského správce a po Ladislavově smrti jako českého krále, zvoleného 2. března 1458 zemským sněmem.

Husitská epopej V. - Za časů Ladislava Pohrobka

75 %

Vlastimil Vondruška

MOBA, 2017, 633 stran

Kališnický Jiří se samozřejmě nezamlouval katolickému panstvu, ale využitím vzájemných rozporů, úplatky, vyhrůžkami i hrubým nátlakem dokázal jeho podporu získat, což Vondruška s potěšením líčí. To už jsme ovšem prakticky v závěru páté části.

Předtím kniha zeměpisně osciluje mezi Čechami, Moravou, Itálií či Horními Uhrami v širším a Prahou, Pískem, Plzní nebo Táborem v užším měřítku. Z mnoha bývalých husitských bojovníků se stali cenění žoldnéři jako cynický a tvrdý Olbrámek, rozvíjejí se osudy Prokopových dětí a jejich potomků, desítky postav, především kouzelných ženských figur Markéty, Barborky či Klárky a nově Jiřího manželky Johanky se míhají, mizí, vracejí – je obdivuhodné, jak to autor dokáže udržet v paměti a převést na papír.

Jiní odcházejí definitivně, neboť léta nemilosrdně plynou, po řadě z nich se bude v dalších dílech epopeje trochu stýskat. Zvědavost nicméně zůstává a týká se nejen jednotlivců, ale osudů Evropy v divokém století. Neboť roku 1453 Turci dobyli Konstantinopol a chystají se dál.