Sám hrubý, náhlý a ponižující akt během domácího doučování, kdy rodiče i bratr, kteří považují útočníka za rodinného přítele, jsou na dosah, není pro Nvotovou těžištěm vyprávění. Nedělá z něj ani lacině senzační, ani umělecky objevitelskou podívanou. Stalo se, hnusné, tečka. Ale co bude následovat?
To je klíčová, i když lehce osvětová cesta, kterou Špína provede svou hrdinku od sebevražedných pokusů přes konfrontaci se stejně, ne-li daleko hůře stíhanými spolupacienty dětské psychiatrie až k odvaze promluvit. A také k hořké dospělosti: kdysi nevinné tlachy s kamarádkou o sexu teď nesnáší.
Právě jazyk náctiletých patří k prvkům, které autenticitu snímku násobí: všechny ty silácky světácké vulgarity či vtípky přesně odrážejí věk zvědavé dychtivosti, kdy panicové dělají ramena a panny provokují. Je to jen hra - zatím, stejně jako hra na nejlepší způsob smrti - ale tím hůř, když se naplní.
Ráz dokumentu má Špína zejména v léčebně, kde režisérka zapojila do dění i neherce, chovance dětských domovů a diagnostických ústavů. Jejich slovník, temperament a bezprostřednost okysličují látku, která se občas drží spíše sociálně typických „případů“ než jedinečných osudů.
