Jak se stalo, že z připravovaného autorského alba je deska s bluesovými coververzemi?
Mick Jagger: Pracovali jsme ve studiu na nových skladbách, ale jednoho dne došla trpělivost, což se nám stává. Tak jsme si zahráli jedno blues, potom další a pak ještě. A já říkám: Pojďme jich zítra udělat ještě pár.
Keith Richards: Já jsem to podnítil. Zavolal jsem Ronniemu, ať se koukne na Blue and Lonesome od Little Waltera, protože je vždycky fajn se ve studiu rozehřát něčím, co známe. Šlo to skvěle a pak Mick říká: Dejme Howlin’ Wolfa. No a potom už to nešlo zastavit.
Když už jste se rozhodli pro změnu konceptu, jak jste další písně vybírali?
Jagger: Prošel jsem si doma svou sbírku nahrávek a snažil se najít kousky, které nebudou pro bluesové fanoušky úplně obehrané, něco trochu obskurního. A taky jsem vybíral co nejrozmanitější materiál – tempem, náladou.
Keith Richards na brněnském koncertu Rolling Stones v roce 2007
Museli jste se ty skladby znovu učit, nebo to přišlo samo?
Richards: Některé věci jsme nehráli od našich klubových začátků. Nebyl jsem si jistý, jestli si je pamatuju. Ale nebylo to potřeba. Prsty si pamatovaly velmi dobře.
Pár písní vyžadovalo harmoniku. Byl jste na to připravený?
Jagger: Jsem příliš líný a běžně na ni moc nehraju, takže jsem musel chvíli cvičit, ale foukací harmonika není náročný nástroj. Akorát na rozdíl od kytary nevidíte, co hrajete. Naštěstí ve studiu máte sluchátka a dobře slyšíte každý detail. Když hraju na harmoniku se Stouny na koncertě, neslyším jedinou notu, natož nějaký jemný odstín.
Jak se na desce objevil Eric Clapton?
Ronnie Wood: Náhodou! Nahrával ve stejném studiu, a tak jsme ho poprosili, jestli by se nepřidal na Everybody Knows About My Good Thing a I Can’t Quit You Baby. Myslím, že si užil, že chvíli nemusí být kapelníkem. A když hraje Eric se Stouny, je to magický zážitek.
Vyvolaly ve vás tyto písničky nějaké vzpomínky?
Richards: Bylo to deja vu. Opravdu jsme spoustu z nich nehráli třeba od roku 1963! A tehdy jsme je naopak zahráli všude, na každém koncertu.
Jagger: Když jsem tuhle muziku slyšel poprvé, měla úplně jiný styl než ten sacharinový pop, co byl kolem. Pořádně prostopášná hudba oproti tehdejší britské pop-music. Pro moji generaci to byl ekvivalent toho, když bílá děcka z předměstí rapují, něco tak vzdáleného vašim vlastním zkušenostem. Po těch letech myslím, že jsem s blues propojený víc, než jsem byl v devatenácti.
Charlie Watts: Já původně hrál jazz, ale mezi ním, blues a rokenrolem je tolik podobností. Pro mě je Chuck Berry skvělý bluesman. A Louis Armstrong taky.
Budete písně z nové desky hrát naživo?
Jagger: Na stadionech těžko. Vybrat něco z nich a pak dát Brown Sugar? Je to jiná hudba a vyžaduje jiný přístup. Lepší by bylo zahrát je pohromadě. V malém klubu, kde by Stouni hráli potichu, pokud to teda umíme.
Wood: V klubu si to umím představit. Docela by mě to lákalo.
Watts: Popravdě, já jsem se nikdy nešel podívat na něčí koncert na stadion. Myslím, že je to nejpitomější místo, kde se dá dělat muzika. A to se tím sám živím!
