Roku 1980 začala Helena Třeštíková zaznamenávat několik párů od okamžiku jejich sňatku po dobu šesti let, tématem projektu byly příčiny stále častějších rozvodů. V roce 1986 tedy vznikl první díl cyklu Manželské etudy. Jedni z hrdinů, rodiče pěti dětí a majitelé obchodu s nábytkem, však vydrželi před kamerou do pokračovaní Manželské etudy po 20 letech i dalších deset let.
Výsledný, nově sestřihaný film Strnadovi tak podává ojedinělé svědectví. Místy se zdá důvěrně známý až idylický, a pak zčistajasna udeří krize. Dva vzdělaní, činorodí, vyrovnaní lidé se začnou hroutit, tasí nože, polykají prášky a topí se v bezmoci při pohledu na „úplně jinou generaci“ - vlastní děti, pro které žili.
Kromě soukromé kroniky se odvíjí i historická, počínaje povolením někdejšího národního výboru pro drobné podnikání přes naše vítězné hokejové šampionáty až k dnešní vlně sprejerů. V druhém plánu však časosběrná metoda dokumentu Strnadovi otevírá obecnější třinácté komnaty.
Třeba otázku, zda se může aktér k natáčení zavázat i za vlastní potomky - ne všechny děti byly ochotné s filmaři spolupracovat. Dokonce i sami manželé po silném konfliktu, kdy zasahovala policie, spolupráci ukončili. Přesněji žena, muž naopak pokračovat chtěl. Tak vznikla jedna z nejzajímavějších pasáží.
Třeštíková vůbec měla šťastnou ruku, když si před pětatřiceti lety zamilované studenty architektury vyhlédla. Dobře formulují, poctivě přemýšlejí, jen vzácně pronesou - O tom nechci mluvit. A kdykoli se schyluje k dojímání, dovedou rázně utnout - A dost, nebudu brečet. Případně - Nebreč, to nejsi ty.
