Nejdůležitější pro něj byl vždy sport. „Vyprávěl mi, že jako malý hubený kluk trpěl komplexem méněcennosti, takže začal cvičit. A postupně, jak se mu zpevňovaly svaly, stoupalo mu i sebevědomí. Navíc právě urostlá postava mu posléze otevřela dveře na filmový Barrandov,“ vzpomíná dokumentaristka Adéla Sirotková.
Pro cyklus Neobyčejné životy točila Peterkův portrét k jeho tehdejším devadesátinám. Tenkrát mu v libereckém divadle uspořádali i benefici a třebaže František Peterka často tvrdil, že jeviště vlastně nesnáší, nikdo mu to nevěřil. Ani režisérka. „I když o divadle mluvil s despektem, v očích mu přitom jiskřilo,“ potvrzuje Sirotková.
František Peterka jí tehdy dopodrobna vylíčil věštbu, kterou mu v jeho osmnácti letech vyčetla cikánka z dlaně. „Sdělila mu, že má hodně zajímavou ruku, je v ní prý vepsáno, že se stane umělcem, dokonce že dostane vyznamenání - nikoli coby voják, jak si hned pomyslel, ale právě za umění. Také mu předpověděla smůlu v lásce, počet manželství, dětí, úraz ve stáří – a on tomu věřil. Vše se totiž splnilo, včetně těžké nehody, takže se dávného proroctví po celý život držel. Zastával názor, že náhoda neexistuje,“ cituje režisérka hercovo krédo.
Přitom do prvního angažmá ve Slováckém divadle ho přivedla právě náhoda, zato před kameru už počátkem padesátých let jeho zjev. Ne náhodou se jeden z jeho prvních filmů jmenuje Chlap jak hora. Několikrát si zahrál boxera, v Únosu či v příběhu z koncentračního tábora Přežil jsem svou smrt. Měl také titulní roli v dramatu Život pro Jana Kašpara.
Největší popularitu si však získal jednak coby všemocný Krakonoš v Krkonošských pohádkách, jednak v normalizačních komediích. Makovce ztvárnil ve filmu Příště budeme chytřejší, staroušku, Bartáčka ve snímcích Zítra to roztočíme, drahoušku...! a Co je doma, to se počítá, pánové, Káju v titulu Hodíme se k sobě, miláčku?, Bedřicha v Dámě na kolejích, Owense v hitu Čtyři vraždy stačí, drahoušku a vedoucího judistického oddílu Tumpecha v evergreenu Jáchyme, hoď ho do stroje!
Před filmovou kamerou stál Peterka naposledy počátkem devadesátých let coby policista v Kachyňově Krávě, v roce 2001 jej srazilo auto a následoval celý sled zdravotních komplikací. Přesto se nevzdal. „Prohlašoval, že jeho maminka se dožila dvaadevadesáti let, sestra devadesátky a on že je obě trumfne, protože tu prý bude do sto padesáti let,“ vypráví Sirotková.
Když s ním natáčela, žil Peterka v Liberci sám v malém panelákovém bytě. „Starala se o něj paní, která mu chodila vařit, nicméně každý den vyrážel ven, na nákupy, na procházku. Přestože se mu o dvou berlích chodilo špatně, jako sportovec se pořád snažil,“ stvrzuje dokumentaristka.
Jaký vlastně byl František Peterka? „Neskutečně skromný. Tehdy už se hodně dojímal, připadal si taky dost opuštěný, koneckonců do hospicu šel nakonec z vlastní vůle právě proto, aby měl kolem sebe lidi, společnost. Ale žádné poraženecké nálady nepěstoval, právě naopak: celý portrét vyzněl hodně optimisticky,“ ujišťuje Adéla Sirotková.
Dokumentaristka zažila s Peterkou i vzácný okamžik, kdy se představitel tvrdých chlapíků rozplakal. „To bylo ve chvíli, kdy ho vyhledal jeho vnuk a požádal ho – Dědo, já bych chtěl taky cvičit. Takže ho začal nadšeně trénovat a toho si cenil opravdu nejvíc. Tehdy byl nejšťastnější.“
