Čepelka stál u prapočátků takzvaných Cimrmanů, základ položili společně s Jiřím Šebánkem a Zdeňkem Svěrákem už zkraje šedesátých let, kdy společně působili v armádní redakci Československého rozhlasu. Stejně jako Svěrák byl i Čepelka vystudovaným učitelem, který od školní tabule zběhl k mikrofonu.
„Jezdili jsme na posádky, ptali se odvedenců, jak to jde v zeleném, dali slovíčko se vzorným vojákem. Zkrátka to bylo dost nezáživné. Brali jsme to ovšem s nadhledem, já do pořadu občas strčil nějakou básničku,“ popisuje Čepelka umělecké začátky, které probublávaly skrze nezáživný armádní rozhlas.
Odtud už nebylo daleko k předobrazu Divadla Járy Cimrmana, tedy k Vinárně U pavouka, který Svěrák s Šebánkem připravovali v rámci vysílání jako zábavný pořad pro vojáky. „Já se bavil. Vinárnu vymýšleli ve vedlejší Šebánkově kanceláři, a když se tam kluci smáli víc než obvykle, zašel jsem za nimi, ‚tak ven s tím, volové, co zas máte?‘ Žili jsme si tam v parádním poklidu,“ vzpomíná letos osmdesátiletý Čepelka a zdůrazňuje, že pozdější Divadlo Járy Cimrmana by nevzniklo bez osobnosti režisérky Heleny Philippové, která stála i za založením scény Na zábradlí a Semaforu.
Na dvou židlích
Právě ona se zasadila o to, aby se uvažované divadlo zrealizovalo, a stála i za nápadem, aby se část večera skládala ze semináře o fiktivním autorovi. „Cimrman se ve Vinárně U pavouka objevil nejdřív jako náš současník, naivní vynálezce, který tvořil nafukovací sochy,“ popisuje Čepelka, jak vznikla postava vídeňského Poločecha.
Čepelka se jako jeden z mála nepřestal vídat s Jiřím Šebánkem ani po jeho odchodu z rozjíždějící se scény v roce 1969 a působil i v jeho konkurenčním projektu Salón Cimrman. „Definitivně skončil listopadovými událostmi 1989. V listopadu všechna divadla vyhlásila stávku, Šebánek pro Salón Cimrman taky, ale byla časově neomezená,“ popisuje. „I když jsem seděl na dvou židlích, s ničím jsem se netajil, hrál jsem otevřenou hru,“ říká po letech.
Sám ovšem zůstal primárně v souboru se Svěrákem a Smoljakem, i proto, že oba znal od mládí. Se Svěrákem se potkal už na vysoké škole. „Já obdivoval svého Vachka, on svého Čapka. Ohlíželi jsme se prostřednictvím těchto autorů za první republikou a jistě si ji idealizovali,“ vzpomíná na studia a svůj obdiv ke spisovateli Emilu Vachkovi, jehož v Praze poznal i osobně.
