Projevilo se nějak ve vaší výchově, že je otec profesí kantor?
Asi jo. My jsme se v dětství neradi táty na cokoli ptali, protože to bylo vždycky na dlouho. Zeptali jsme se třeba, co to je aluminium, a on pravil: „To je velmi zajímavá otázka, děti. To je hliník.“ Vzal encyklopedii a celé heslo nám přečetl. Pak k tomu ještě přidal z vlastní zkušenosti, jak se nějak zajímavě s tímhle kovem setkal... Asi jsem to po něm převzal. Jakmile něco vím, strašně rád to sděluju a vysvětluju. Takže teď se radši neptají moje děti.
Zakazoval vám něco, když jste byl v pubertě?
Tak normálně. Ptal se, v kolik přijdu. Ale výchovu měla na bedrech maminka. Ona je hospodářka rodiny a on je ten ředitel, který něco dělá v kanceláři, kam se moc nesmí. Když jsme zlobili, maminka vyhrožovala: „Počkejte, až přijde táta domů, ten vás nepochválí.“ Ale táta chodil tak v půl desáté a my už jsme byli v posteli, takže se ty průšvihy většinou zaspaly.
Zdědil jste něco po tátovi?
Několik fyziognomických anomálií. Trochu srostlé prsty na noze: ukazováček a prostředníček. Hrbolky na uších. A jestli ne nějaký talent, tak aspoň radost z tvořivosti.
Týdeník TémaVychází v pátek  Proč kdysi spolu půl roku nemluvili? Co Jana Svěráka s tátou baví? Více se dočtete v novém vydání týdeníku Téma. |
A povahově?
Myslím, že jsem namíchaný i s mámou.
Váš otec v loňském rozhovoru o vás vyprávěl, že jste mu udělal největší radost tím, že jste se rozhodl stát se filmařem. Čím udělal radost on vám?
Když si se mnou poprvé povídal jako chlap s chlapem. Stalo se to v autě, když jsme jeli po premiéře Obecné školy (srpen 1991, pozn. red.) na besedu s diváky někam do severních Čech. Město si nepamatuju, ani nevím, kdo z nás řídil, ale pamatuju si, že to byl pro mě silný zážitek. Najednou jsme si byli rovni. Aspoň jsem měl ten pocit. Nebylo to jako otec a syn, ale jako kolegové. Lehce starší a lehce mladší, ale kolegové. Tehdy jsem byl už tři roky ženatý a měl jsem dítě, takže jsme si mohli povídat o tom, jak to je v tom manželství občas těžký, a postěžovat si na ty naše holky (usmívá se). Tehdy se z nás stali kamarádi, to byl magický moment.
Teď spolu píšete scénář podle jeho povídkové knížky Po strništi bos, kde popisuje své dětství v městečku Kopidlno, tedy období, které předcházelo ději ve filmu Obecná škola. Jak to jde?
Hezky (usmívá se). Ten scénář začal vznikat už asi před třinácti lety. Právě chystáme čtvrtou verzi. A hodil to na mě. Říkal: „Všechno je napsaný v té knížce, tak to předělej do scénáře.“ Jednou za čtrnáct dní se scházíme na několikahodinové porady. Nastíním mu, co bych chtěl změnit. A když ho přesvědčím, povídá: „Dobrá, ale já to škrtat nebudu. Je to tvůj scénář.“ Škrtnu to a pak spolu ještě třeba píšeme nové dialogy.
V novém filmu mě omladí, prozradil Zdeněk Svěrák ve videochatu iDNES.cz:
