Držela krok i s jiným nervy drásajícím pořadem, cyklem Máte slovo s Michaelou Jílkovou. Přitom na rozdíl od obou soupeřů nehuláká, kamera tu jenom potichu sleduje skutečné lékaře a skutečné pacienty ve skutečné nemocnici.
V dokumentární sérii Nemocnice Motol. Poprvé si jí na Primě všimlo čtyři sta tisíc diváků, podruhé se vrátili znovu. To už je rarita, zpravidla totiž mezi prvním a druhým dílem zájemců ubude.
Co jsou zač lidé, kteří dali přednost realitě před smyšlenými příběhy? Podle výzkumu dat, který poskytla Prima, jsou diváci Nemocnice Motol převážně mladší, vzdělanější a z větších měst. Nejvíce jich žije na severu i na jihu Moravy a v Praze, čtvrtina ve městech nad 100 tisíc obyvatel. Ze 44 procent mají ukončené vyšší vzdělání, z 33 procent středoškolská a ze 14 procent vysokoškolská studia.
Dost možná jsou mezi nimi právě ti, kdo internet zahltili pochvalnými vzkazy typu „konečně opravdová docu reality; to je pecka; proč pořád popularizovat lidi ze zábavního průmyslu nebo sportu, když máme doktory; takhle původně vypadala základní úloha televize, než se propadla k dnešním dryáčnickým reality show“.
Je to malý zázrak, konečně pravá realityRecenze pořadu Nemocnice Motol  |
Paradox: konzumenti produktů z továren na sny znovuobjevují sílu pravdy.
Než se k ní dopracují, mohli by si ujasnit pojmy. Žánr docu reality zastupovaly Zlatá mládež nebo Dovolená v protektorátu, tedy připravené, inscenované, aranžované a komentované hry na realitu. Kdežto Nemocnice Motol představuje v podstatě čistý dokument. Tvůrci nezasahují, neovlivňují, ani by to dělat nesměli, protože tady nejde o pár trudných dnů s vyměněnou manželkou, nýbrž o životy. Mohou jen stejně jako diváci s úžasem přihlížet, občas přivírat oči, tisknout pěsti a modlit se. Třebas i k lékařům.
Prozaicky vzato, od Primy je to chytrý, byť na komerční televizi riskantní krok. Posvátná bázeň laického smrtelníka vůči mistrům medicíny se věcnou, reportážní metodou na pomezí přímého přenosu ještě násobí. Rozhodně tu bílé pláště zabírají víc než v Ordinaci v růžové zahradě, kde už se staly jen ušmudlanou zástěrkou pro světoborné otázky, zda bude Kateřina bydlet s Otou, jestli je Zdeněk násilník a který účes od kadeřnice Heluš je nejšílenější.
Ani primář Sova z Nemocnice na kraji města nečaroval věčně na sále, také musel řešit syna, ředitele, provoz, pletky, intriky.
V Nemocnici Motol se neřeší, nýbrž pracuje. To je velká a úlevná změna na rozdíl od většiny seriálů, které si profesní pozadí pouze půjčují pro vyšší atraktivitu. Ne že by v reálu sestřičky mezi sebou neprohodily, že ještě nestihly jarní úklid, a páni doktoři si nevyprávěli, kam vyrazí po službě, jenže to v dokumentu nemá místo. Realita Nemocnice Motol je okleštěná s asketickou čistotou až na dřeň, na samu podstatu, tedy na léčení; proto tak fascinuje.
Samozřejmě jde spíše o malý posun než o totální průlom, v absolutních číslech má Nemocnice Motol stále třikrát až čtyřikrát méně publika než Ordinace. Nicméně jako důkaz, že i soukromá televize si může vyzkoušet půdu, na níž to natře veřejnoprávní konkurenci, už vyhrává.
Ovšem definitivně zvítězí, půjde-li s otevřeným hledím i do případů, na které medicína bohužel nestačila. Protože realita by si neměla vybírat – zatímco seriálová Kateřina může bydlet klidně s Otou, se Zdeňkem i s Heluš dohromady. Až se do krve porvou, beztak skončí v Motole.
