Jako vždycky. Stejně. Jediná hvězda hrála zjevně jediný den: podivínský děda v podání Jana Třísky, který brání stavbě obecního vodovodu, v úvodu zemře a jeho tři vnoučata ze závěti zjistí, že jim odkázal třicet milionů, pokud vydrží rok žít na vsi v jeho zpustlém domě. Jinak peníze propadnou obci.
Co může následovat? Buď reality show ve stylu Výměny manželek, kde městská mládež trpí u štípání dřeva, nebo švanda o svérázných starousedlících, kteří na městskou náplavu hledí podezíravě i ziskuchtivě. V nejhorším případě obojí. A přesně to se rýsuje.
Rozumný člověk se vzdá hned po strašlivé úvodní písni „každý má svůj cíl, kdo neriskuje, nevyhrává“. Snílek věří dál, i když se rozjede komunální satira kolem starosty a moralita kolem rodinky, která dědovi ani nechce zaplatit pohřeb. A stoupenec totálního pozitivismu ocení, jak skvěle hraje osiřelý pes.
„Děda možná byl podivín, ale tohle si nezasloužil,“ utne trapné bojůvky u hrobu vnučka, jinak lékařka nesoucí prapor čisté spravedlivé generace a zároveň Ordinace, jíž ze vztahu s nemocničním kolegou může pomoci ztepilý místní strážce národního parku. Ale to není zdaleka jediná podobnost.
Jenže na Vesničku mou střediskovou mají Drazí sousedé málo něžného vtipu, na Okresní přebor málo hořkého sarkasmu a pytlácké legrácky střižené moderním paintballem by do Slavností sněženek nesměly ani na zápraží. O hereckém figurkaření, které marně šilhá po Chalupářích, ani nemluvě.
V podstatě po pohřbu Třískovy postavy, na níž přitom Nova stavěla propagaci, neexistuje důvod, proč seriál sledovat dál. Je to pořád totéž: Doktoři z Počátků, Vinaři, Svatby v Benátkách, Ohnivý kuře... dobří lidičkové od města po venkov se nakonec najdou. Zlaté krimiseriály, kde se dá zbytečná postava zabít. V Drahých sousedech by se dalo vraždit jako v Midsomeru.
